Klauni a vlastenci

Tak zpočátku nuda, dokonce jsem to chtěl vypnout, ale pak to nabere vítr do plachet. Za ten začátek a konec plusy dolů. Bohužel dost, protože to bylo opravdu zdlouhavé. Mne totiž jejich plané řeči nějak nebraly.

Televizní snímek z počátku devadesátých let dvacátého století vypráví humorně i vážně o osudech dvou herců, mimů, z jednoho malého kabaretu. Počátek devadesátých let spíše znám tím, že ač se uvolnila stavidla a tvůrci měli svobodu ve své tvorbě, tak převážně vznikla díla zapomenutí hodná. Není to úplně případ televizního filmu Klauni a vlastenci. Mrazivou dobu počátku Protektorátu dokresluje nejen barva obrazu, ale i atmosféra sama. Je vidět, jak pomalinku německé úřady přebírají správu nad okupovaným územím. Mění se pravidla i pro zábavné podniky. Zpřísňuje se cenzura, sleduje se ve, co se děje na jevišti, sledují se i reakce publika. Absurdní úředničina, ale německy přesná úředničina. Dva mimové, kolegové, se s touto situací musejí vyrovnat. Jeden z prací praští hned a nehodlá se novým pravidlům podřizovat, ten druhý ještě nějakou dobu vydrží. Prochází si však mnoha příkořími, obviněními a nezáviděnými situacemi. Herecké výkony? Plusem je vystupování ústřední dvojice (Oldřich Vízner a Zdeněk Žák). K nepřehlédnutí je postava kulturního pracovníka Schneidera, kterou vytvořil Radoslav Brzobohatý. Vytvořil zde hajzla, který umí dobře manipulovat s lidmi, veřejným míněním. Snímek nutí diváka přemýšlet. Jak by se zachoval, kdyby se ocitl v určité životní situaci. Rozhodnutí mezi tím být hrdinou a trpět či být srabem a přežívat.