Tmavě červená

Současný Řím 70. let. Zatímco v prázdném baru končí zkouška jazzového orchestru, společnost psychologů pořádá veřejnou seanci s věhlasnou telepatkou. Město se noří do tmy, kolem pustého náměstí s kašnou prochází pianista, v dáli zní výkřik smrtelné úzkosti. Muž běží po schodech, nahoře nalézá zohavenou mrtvolu. Jediné, co ví, je vědomí, že z místnosti zmizela olejomalba. Pianista se rozhodne vraždu vyřešit na vlastní pěst, od té doby se propadá do labyrintu záhad, který lemuje poetika římské ulice i hrůzné dílo maniakálního zabijáka. Legendární opus Daria Argenta z poloviny 70. let nese všechny znaky jeho vizuální bohatosti a surreálné kompozice. Hlavní hrdina zobrazený výborným Davidem Hemingsem pátrá po záhadě, kterou podvědomě vyřešil již v úvodu. Spolu s ním si režisér hraje s divákem jako kočka s myší, stále více zatahuje smyčku optických a hudebních klamů. Temné uličky metropole, freudovská symbolika a bizarní postavy se symbolicky noří do rudého spektra děsivé noční můry, kdy si nejste jisti, zda se za přeludem skrývá halucinace či naopak postava z masa a kostí. Neskutečné absurdně "mizí" a reálné se mění na znepokojivé symboly. Profondo rosso je navíc první film, ve kterém režisér opustil svého oblíbeného skladatele Morriconeho aby pro potřeby filmu založil vlastní kapelu, legendární Goblins. Martin Jiroušek Seminář italského filmu 2003 Autor/Zdroj: /