Exil

Chápu vykořeněnost dětí imigrantů a jejich touhu spatřit zemi předků, zejména, když mají ještě v paměti střípky vzpomínek, nemyslím si však, že by konkrétně Zanovi a jeho dívce toto putování pomohlo najít svou identitu, ledaže by se jim rozsvítilo na tom šíleném holotropním mejdanu, ale to se už nedozvím a ani se to vlastně nechci dozvědět... Čekala jsem hledání, neúspěšné pokusy o integraci i konečné prozření, dostalo se mně pouze bláznivých výpadů věčně neukojené Naimy, lhostejných výrazů Zana a kvílení rádoby burcujících protestsongů. Jestliže se míní hledat dál, se mnou ať už nepočítají...

Svět mladých lidí, vykořeněných ze svých domovů i kulturních vazeb, něco, co si většina z nás jen těžko dovede představit. Tony Gatlif nám představuje formou neokázalého roadmovie jednu takovou dvojici, její jen zčásti uvědomělé hledání místa (a to jak geograficky tak duchovně), kam patří. Jejich putování je natočené s dokumentární přirozeností, skládá se ze zdánlivě banálních příhod a kolizí a přece mě dokázalo beze zbytku vtáhnout do jejich světa a udržet v zaujatém pozorování až do neuvěřitelného finále. Hudba je výraznou složkou filmu po celou dobu, ale při závěrečném transovním rituálu přebírá taktovku úplně a dochází ke katarzi jako řemen. Ta scéna je natočená s takovou autenticitou, že ve mně vyvolávala otázky do jaké míry to všechno bylo naaranžované. A při představě, že takové rituály jsou v praxi mnohem, mnóóóhem delší, dostávám závrať. Krásný zážitek, pro fanoušky world music nezbytnost.

Putování za vlastními kořeny, někdy „trochu“ oklikou, ale stále směr Alžír. Občas s příležitostnou prací, s náhodnými setkáními podobně kočujících lidí a po seznámení s cikány v podstatě i bez peněz. Pro západní svět s pocitem vyděděnce, pro ten nově nalezený bez pochopení k jeho zvyklostem. Chápu, že z Francie do Alžíru je to pěkná dálka (zvlášť když nasednete na loď, která pluje jiným směrem), ale ke konci jsem si už odtrpěla každý kilometr, který „nám“ zbýval k cíli.