Desetiletá Jeliza-Rose žije se svými rodiči. Je zvyklá tu se poprat o čokoládu s pološílenou matkou, tu podat stříkačku s heroinem nervnímu otci. Je to zvláštní dětství, podle všeho však šťastné. Potom jednoho dne matka zemře a Jeliza-Rose se s tatínkem Noahem vydává na venkov, do osamělého farmářského domku kdesi na americkém Středozápadě, ve kterém Noah strávil dětství. Otec tu záhy upadne do dalšího, tentokrát věčného drogového spánku a Jeliza-Rose zůstává sama. Dívenka ovšem už dávno obývá vlastní, temně bezpečný svět, v němž promlouvají hlavičky jejích panenek Barbie a do kterého ochotně přibere kohokoli, kdo je dostatečně podivný. Divoká jízda na pomezí reality a nespoutané fantazie může začít.
Když točil Terry Gilliam Krajinu přílivu, myslel prý na to, že se v novinách neustále píše o dětech jako o obětech, s čímž on hluboce nesouhlasí. Tvrdí, že děti jsou silné a prostřednictvím své fantazie dokážou zvládnout situace, v nichž si dospělí nevědí rady a propadají beznaději. Ve filmu, viděném očima dětské hrdinky, Gilliam přiznává přímými citacemi vliv Carrollovy Alenky v říši divů, zároveň ale vychází z vlastní tvorby, ať už z legendárního spektáklu Dobrodružství barona Prášila (1988), či proslulé ďábelské jízdy Strach a hnus v Las Vegas (1998). V díle lze však rozpoznat i celou řadu dalších vlivů, počínaje tvorbou Jana Švankmajera, k jehož poetice se Gilliam nejednou přihlásil, a konče třeba inspirací obrazy amerického malíře Andrewa Wyetha nebo Malickovými Nebeskými dny (1978). Halucinačnímu opusu vedle opulentní režie dominuje mladičká Jodelle Ferlandová, která podobně jako později v hororu Silent Hill (2006), podává v roli Jelizy-Rose až neskutečný výkon. Krajina přílivu je výjimečný film, vyžadující od diváka otevřenost a schopnost poddat se bizarnímu světu, jemuž vládne černý humor s notnou dávkou cynismu, ale také omamné opojení nekonečností dětské fantazie.
V anglickém znění s titulky.
Zdroj: ČT
