Deník komorné

Můj neoblíbenější film Louise Buňuela. Nádherná Jeanne Moreau. Buňuel zde zachycuje morální úpadek ve Francii mezi dvěma světovými válkami. Hlavním tématem je psychogram sloužících: komorná deroucí se vzhůru a zloduch s fašickými ideály. Komorná Célestine se nakonec dostane do společenské vrstvy svých bývalých pánů sňatkem s urozeným sousedem. Film patří mezi nejznámější a uznávaná Buňuelova díla.

Film bez kladného hrdiny, a v tomto smyslu docela nepříjemná podívaná. Iritující panoptikum postaviček, která každá představuje něco odporného z lidských vlastností. Snad ti Francouzi nejsou všichni takoví... Některé symboly ve filmu s postupem doby ztratily na srozumitelnosti.

Na Buňuelovy poměry je ten příběh docela spořádaný a srozumitelný, což je samozřejmě jen zdání, protože jeho filmy jsou pokaždé sžíravým jinotajem protkaným společenskou a politickou kritikou. Tentokrát se otevřeně přiznám: nepochopil jsem. Že ty pošahané, zvrácené figurky v domácnosti, kde Celestina slouží, reprezentují různé ale vždycky nějak zkažené složky společnosti, to je jasné. Celestina se téhle sebrance vysmívá ale nakonec skončí jako jedna z nich. Největší darebák zůstane bez trestu a dělá revoluci. Ano, ale nějak si z toho nedokážu sestavit jádro sdělení. Nemuselo by mě to překvapovat, Buňuel je přece původně surrealista, ale právě těchhle prvků je tu tentokrát pomálu. Asi by hodně pomohla detailnější znalost doby a prostředí, které tu Buňuel zobrazuje. Stejně je to ale zase nevšední zážitek korunovaný skvělou kamerou a hlavně nedostižnou Jeanne Moreau.