Televizní inscenace líčí příběh české herečky Hany Kvapilové, rozené Kubešové. Narodila se roku 1860 v rodině obchodníka Kubeše. Otec miloval umění a často tesknil po nenaplněné touze býti hercem, matka naopak herectví nepřála vůbec. Proti její vůli se Hana pokusila o první herecké krůčky, nejprve mezi spolužačkami z Vyšší dívčí, později chodila mezi mladé vyznavače umění, kteří se scházeli v malém krámku u Mostecké věže. Hrála pak i v Malostranské besedě mezi ochotníky. V roli Luizy ve hře „Úklady a láska“ zaujala Eduarda Vojana ze Švandova divadelního souboru. Nabídl jí možnost vystupovat ve Švandově divadle, s nímž absolvovala i různá zájezdová představení. To bylo v roce 1886. S Eduardem Vojanem ji brzy začalo spojovat víc než přátelství. Jejich soukromý život se proplétal s životem postav na jevišti. Každý z nich byl bouřlivou osobností, láska později vyprchala, objevila se žárlivost a také silný nesouhlas Haniny matky s její známostí, ale upřímné přátelství mezi oběma umělci přetrvalo i do pozdější doby. To už byla Hana Kubešová členkou Národního divadla, kam nastoupila r. 1888.
Zde si jí povšiml mladý dramatik Jaroslav Kvapil. Ač o osm let mladší, byl okouzlen půvabnou herečkou, jež před ním zpočátku tajila datum svého narození. Láska si však poroučet nedala. Hanina matka opět nesouhlasila s láskou své dcery, ta se však rozhodla jednat radikálněji nežli u vztahu s Vojanem. Za Kvapila se v šest hodin ráno, dne 26. května roku 1894, provdala. Sňatek se konal v podskalském kostelíku a za svědky šli básník Vrchlický a ředitel ND Šubert. Přímo pro Hanu napsal Kvapil novou hru „Princezna Pampeliška“. Hana na scéně ND sehrála spoustu krásných rolí – byla Ofélie v „Hamletovi“, Levóna v „Sulamitovi“ či Rebeka Westová v „Rosmersholmu“. Na počátku 20. století se ocitla ve víru skandálu, byla viněna z odvolání ředitele Šuberta. Proti ní stála její největší herecká rivalka – Hana Benoniová. Kvapilová však ustála kritickou situaci se ctí, nedala se zlomit a neopustila Národní divadlo. Její manžel byl jmenován dramaturgem a režisérem. S bolestí v srdci ustála Jaroslavův románek s Jugoslávkou herečkou Ljerkou Šramovou, která v ND hostovala. Pokoušela se i o vlastní literární tvorbu. Psala pod pseudonymem Mája Z. V povídce „Jako když kámen do vody hodí“ popsala příběh herečky Anny Justové.
Každý smutný moment svého života zaháněla prací. Hrála s plným nasazením, byť jí po 40ti letech začaly dělat problémy bolavé klouby, hlásila se zvýšená únava a vyčerpání. Přesto studovala stále nové role. Dne 19. ledna r. 1907 měla premiéru jako Máša ve „Třech sestrách“. Cítila se stále více vyčerpaná. O dva měsíce později již jen ležela. Projevila se u ní dědičná choroba, na kterou zemřel také její bratr – diabetes. Hana Kvapilová zemřela 8. dubna roku 1907 v šest hodin ráno. V den 7. výročí jejího skonu (8. 4. 1914) dal Kvapil uložit její popel do pomníku v Kinského zahradě.
