Jana Hlaváčová

Jana Hlaváčová pochází z rodiny ministerského úředníka, jinak nadšeného ochotníka, po boku otce hrála již jako dítě v ochotnickém divadle, počátkem 50. let se objevila i na jevišti Divadla S. K. Neumana a Divadla pro mládež. Po maturitě na gymnáziu vystudovala herectví na DAMU (1956-1960), jejím prvním angažmá bylo Divadlo J. K. Tyla v Plzni (1960-1965), načež strávila čtvrtstoletí na scéně Národního divadla v Praze (1965-1990). Dalších pět let byla bez stálého angažmá, v roce 1995 nastoupila do Divadla Na Vinohradech. Už ve svých divadelních začátcích na sebe Jana Hlaváčová strhávala pozornost svým podáním lyrických dívek s náznakem temperemantu a lehkomyslnosti a také se schopností jemného humoru. Postupem doby se vypracovala k velkolepým portrétům dramatických až tragických postav, které ztvárňovala s neobyčejnou energií, někdy až dravostí, jejím figurám na druhou stranu ale nechyběla grácie a elegance. Jana Hlaváčová se uplatnila v klasickém i moderním repertoáru, vynikla ve hrách Višňový sad, Naši furianti, Král Lear, Náměstíčko nebo Po pádu. Role Emilie Marty v Čapkově hře Věc Makropulos jí vynesla Národní cenu České socialistické republiky (1986), o deset let později pak obdržela Cenu Thálie za postavu Agnes ve hře Křehká rovnováha (1996). V poslední době excelovala například ve hře Smíšené (po)city po boku Petra Kostky. Vstup Jany Hlaváčové na filmové plátno byl impozantní. Ještě jako studentka divadelní fakulty dostala hlavní roli ve filmu etablovaného tvůrce komediálního žánru Zdeňka Podskalského. Své role ďábelsky svůdné průvodkyně, kterou její protihráč (nezvykle ve velké filmové roli Miroslav Horníček) považuje za Mefistofelu, se zhostila výborně. Film KAM ČERT NEMŮŽE (1959) navíc disponoval účastí dalších osvědčených hereckých osobností, za zmínku stojí také fakt, že byl vyroben v barevném provedení, což v té době u tohoto žánru byla zcela ojedinělá záležitost, a nadčasová veselohra ani po půlstoletí nevyčpěla. V následujících letech poskytl film Hlaváčové další příležitosti, nikoli však již v hlavních rolích, její úlohy si navíc byly celkem podobné, šlo o mladé dívky, které hledaly své místo v životě (VŠUDE ŽIJÍ LIDÉ, 1960; NOČNÍ HOST, 1961; PROSÍM, NEBUDIT, 1962). Zřídka se ale dostala k možnostem uplatnit i širší polohu svého herectví, její vážnější hereckou podobenku lze zaznamenat ve filmu KRÁLOVSKÝ OMYL (1968). V 70. letech se před filmovou kamerou několikrát setkala se svým manželem L. Munzarem (NA KONCI SVĚTA, 1975; TEREZU BYCH KVŮLI ŽÁDNÉ HOLCE NEOPUSTIL, 1976), královský manželský pár pak spolu vytvořili v pohádce TŘETÍ PRINC (1982), další úloha manželky vyplynula z filmu LEV S BÍLOU HŘÍVOU (1986), opět po boku L. Munzara. Stejně jako u řady jiných hereček, tak i Hlaváčové dala mnohem více příležitostí televize, poprvé si zahrála v seriálu ELIŠKA A JEJÍ ROD (1966), výrazněji na sebe upozornila až rolí snachy Jiřího Sováka v rodinném komediálním seriálu CHALUPÁŘI (1975), ještě více ale vynikla jako domovnice v seriálu BYL JEDNOU JEDEN DŮM (1974). Výrazné herecké výkony pak předvedla po boku Vladimíra Menšíka v dodnes vysoce hodnocených inscenacích IKARŮV PÁD (1977) a TAŽNÍ PTÁCI (1983). Další významnější roli herečky Hany Kvapilové pak odehrála v televizním filmu z cyklu TŘI SPORY (1982). Na filmovém plátně zaujala v 80. letech postavou manželky hlavního hrdiny v hořké komedii VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO (1989), širokou popularitu a obnovenou oblibu u mladého publika jí zajistila především postava švitořivé zdravotní sestry Toničky ve filmu JAK BÁSNÍKŮM CHUTNÁ ŽIVOT (1987). Tuto roli si pak zopakovala v dalších, ne již tak úspěšných pokračováních básnické série (KONEC BÁSNÍKŮ V ČECHÁCH, 1992; JAK BÁSNÍCI NEZTRÁCEJÍ NADĚJI, 2003). Komediální polohu, pro Hlaváčovou poměrně nezvyklou, aplikovala také v dobově divácky úspěšných televizních filmech OHNIVÉ ŽENY (1983), OHNIVÉ ŽENY SE VRACEJÍ (1986) a OHNIVÉ ŽENY MEZI NÁMI (1987), kde hrála po boku Dagmar Veškrnové. Zcela jiné, odlišnější odstíny herectví prokázané v záporných rolích si vyzkoušela například jako vrchní sestra v dramatu UČITEL TANCE (1994) nebo později v televizním filmu VŮNĚ VANILKY (2001). Zaujala také svou rolí císařovny Alžběty v televizní inscenaci ZÁSKOK PRO SISSI (1995). V poslední době jsme Janu Hlaváčovou mohli vidět například v seriálech NÁMĚSTÍČKO (2003) nebo HRABĚNKY (2007). Široké spektrum záběru působení Jany Hlaváčové je nutno doplnit také o práci v rozhlase, recitaci v pražské Viole a v neposlední řadě také dabing. V četnické sérii jejím hlasem promlouvala Funésova partnerka Claude Gensac, později jsme ji mohli slyšet ve filmu MASKA (MASK, 1985), kde namluvila zpěvačku Cher, za nadabování Sophie Loren ve filmu MEZI CIZINCI (BETWEEN STRANGERS, 2002) byla nominována i na dabingovou cenu Franiška Filipovského, ale nezískala ji. Od roku 1982 vyučuje Jana Hlaváčová herectví na DAMU. Jana Hlaváčová je podruhé vdaná, jejím prvním manželem byl předčasně zemřelý herec Jiří Michný (1935-1669), kvůli němuž v mládí odmítla angažmá v Národním divadle a odešla do Plzně. Po příchodu do Prahy se pak podruhé provdala za herce Luďka Munzara (*1933). Jejich dcera Barbora Munzarová (*1971) je též herečkou. Mladší sestra Jany Hlaváčové, Dana Haváčová (*1945), je též herečkou (vynikla především jako Dora v pohádce TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU, 1973).