Podzemí svobody

Žijícího klasika brazilské literatury Jorge Amado znají čeští čtenáři z celé řady děl. Podzemí svobody je román nedokončený. U nás vyšel v překladu Jarmily Kvapilové v druhé polovině padesátých let. Jeho rozsáhlá koncepce vznikala právě v Československu, kam brzy po válce Jorge Amado odešel do exilu. Žil a pracoval na Dobříši. Zde se stýkal s našimi literáty, pracoval jako člen předsednictva Světové rady míru a právě zde jej navštívil i jeho velký přítel Pablo Neruda. V Podzemí svobody podává Amado barvitý obraz brazilské společnosti po státním převratu, v období let 1937 až 1940, kdy se k moci dostává Vargasova fašistická diktatura. Román obsahuje celou řadu dějových pásem. Líčí osudy jednotlivých společenských tříd v rovině soukromé a občanské. Autor dvoudílné televizní adaptace Podzemí svobody — spisovatel Jiří Fried (autorův přítel, který Jorge Amado představil na obrazovce již v Země zlatých plodů) si z románu vybral dvě významové a dějové linky. Ty spojil postavou architekta Marcose de Souza – muže, který ve svém postavení světoznámého umělce má přístup ke všem společenským třídám v Brazílii. Jeho sestra Marieta do Vale náleží k nejvyšší brazilské buržoazii. U ní se setkávají příslušníci aristokracie, nové buržoazie, představitelé politického života, umělci… Její manžel Pereiro do Vale je předním finančníkem Vargasova režimu a prezidentovým „přítelem“. Marieta má radost ze slavného bratra, kochá se přepychem, pěstuje si milence, pořádá večírky. Politika ji nezajímá. Poměry v Brazílii se jí bytostně netýkají. A sem, na Marietiny večírky, přichází i Marcos. Marietina společnost ho považuje za „svého“, je ochotna mu pomáhat v podnikání... Ale Marcos se dostává i na druhý břeh brazilské společnosti. Svému nejlepšímu příteli, novináři Sequilovi, členu krajského vedeni Komunistické strany Brazílie, půjčuje byt k ilegálním schůzkám strany. A zde se setkává s Marianou, Carlosem a dalšími soudruhy. Marcos je charakterově pevný člověk. Ze svého postavení si může dovolit s novým režimem nesouhlasit. Může si dokonce dovolit odmítnout postavit prezidentovi rezidenci. Za jeho počínáním stojí jeho původ a jeho slavné jméno. Ale ve chvíli, kdy jeden z členů ilegální Komunistické strany Brazílie zradí, Marcos se ocitá se soudruhy na jedné lodi. Ve vězení je svědkem bestiálních metod fašismu, který si nevybírá mezi muži, ženami, ani mezi dětmi; je svědkem násilí, které zná jedinou hranici — smrt. Fyzické a psychické mučeni lidí, k nimž měl Marcos zcela prostý lidský vztah, ho šokuje. Barrosova věznice je územím na likvidaci lidských životů. Ti, kteří nepromluví, končí smrtí nebo šílenstvím. Ty, kteří nevydrží násilí a promluví, čeká podobný osud. Je tu vyvíjen nátlak na všechno lidské, na bytostné lidské hodnoty, jako jsou láska, mateřství, důstojnost, soudružství. Marcos obdivuje nezlomnou sílu komunistů. Jejich mlčení. Ale v jejich řadách se necítí domovským právem. Přes všechno, co poznal, vrací se do společnosti své sestry. On jediný se dostává z vězení přičiněním svého švagra. On jediný z vězňů byl režimem omilostněn a mohl by se zapojit do jeho služeb. Ale při setkání se společností, jež se přičinilo o jeho „svobodu“, Marcos náhle pochopí nezadržitelnou sílu pokroku. Tu sílu, kterou dokáže zlomit jen smrt, ale v jejichž službách smrti každého soudruha nastupuje celá řada dalších bojovníků za spravedlnost světa. Hra Podzemí svobody je na jedné straně příběhem o sladkém životě buržoazie v jejím rozkvětu, salónním příběhem existenčně zajištěné hrstky lidí, jejich radovánek, milostných poměrů. Ale i v životě těchto několika „vyvolených“ se objevují omezení. Jsou to omezení daná jejich vlastní třídou, jež se v neustálém shonu a honbě za penězi pohybuje pouze po obvodu prázdného kruhu. Kdo z nich si dovolí nahlédnout dovnitř toho kruhu, pocítí nesmírné prázdno, ničím nevyplněné vakuum, v němž volání po lásce, citech, lidském teple nenachází ozvěnu. A nikdo z nich nedokáže z kruhu vykročit. Neboť všichni znají cenu, kterou by museli zaplatit... Na druhé straně je Podzemí svobody drastický příběh těch, kteří nalezli své pevné místo mimo tento kruh — komunistů. Jejich volání nachází ozvěnu v každém koutě světa. Jsou to oni, kteří platí daň pokroku. Mnohdy svými životy. Metody v Barrosově vězení připomínají metody, o nichž se každým dnem můžeme dočíst v denním tisku v souvislosti s událostmi v Chile, o nichž jsme čítali ve zprávách z Vietnamu... Jsou o to drastičtější, že je autor předvádí na lidech, do jejichž životů nám předtím dal nahlédnout. O to více apeluji na svědomí každého z nás. Friedova adaptace Amadova románu Podzemí svobody je proto hrou ryze současnou. Podzemí svobody natočil režisér František Filip (Chalupáři, F.L. Věk, Země zlatých plodů), hlavním kameramanem byl Alois Nožička, dramaturgem inscenace Jiří Hubač. Odbornou poradkyní a překladatelkou Amadova románu je Jarmila Kvapilová, redaktorka ČTK. V hlavních rolích se představí Luděk Munzar, Petr Haničinec, Zdeněk Řehoř, Jana Šulcová, Václav Postránecký, Bohumil Bezouška, Karel Urbánek, Ferdinand Krůta, Čestmír Řanda, Jana Hlaváčová, Ota Sklenčka, Petr Štěpánek. Josef Větrovec, Marie Drahokoupilová, Vlasta Fabianová, Jiří Holý, Ilja Prachař, Věra Tichánková, Antonín Hardt, František Hanus, Svatopluk Beneš, Vladimír Hlavatý, Lída Plachá a další. WÁGNEROVÁ, Eva. [i]Podzemí svobody[/i]. Květy. 1976, č. 21, s. 46 – 47. [upraveno]