Společnice

Velmi jemnými vyprávěcími prostředky odvíjí před diváky příběh staré Hany, která celý svůj život věnovala zahradám. Projektovala je, osazovala, zabývala se jimi, žila jimi. Teď je už stará, nemocná, špatně se pohybuje a má pocit, že její život se scvrkl a uzavírá se. Hana není však ukňouraná chudinka, je to realistická žena se smyslem pro jistý druh ironizujícího humoru, která ještě dokáže prohnat i svého velmi dospělého syna. Vidí celkem jasně, že už ji v životě nic nepotká. Opak je pravda. Do Hanina života vstoupí mladá dívka v sešmajdaných teniskách. Napůl tulačka, napůl zodpovědná, napůl lhářka napůl spolehlivá, rozhodně však naprosto originální, se srdcem na pravém místě. Hana se zprvu jaksi instinktivně brání nechat dívku u sebe bydlet. Snad tuší, že tolik vzruchu na konci života nebude schopná vstřebat. Ale Nina je natolik jiná, že si i svým typických způsobem "vyvzdoruje" zprvu Haninu pozornost a velmi záhy i její lásku. Prožijí spolu řadu báječných dobrodružství. V kolečkovém křesle odveze Nina Hanu do lesa na výlet a přes noc tam táboří, utečou z nóbl kavárny bez placení... Nina je v Hanině životě něco jako závan čerstvého vzduchu. A nejen v jejím. I Hanin syn František se do Niny zamiluje. Je však ženatý a zodpovědnost zvítězí. Nina, jak sama zdůrazňuje, nekrade. Oblaží ty dva svou přítomností a odchází tak, jak se v příběhu a jejich životech objevila. V teniskách, které vytáhla z popelnice. Nebo je snad koupila u Bati? Kdo ví! Všem je jasné, že tak to musí být. Velmi imaginární a poetický scénář má řadu úsměvných a nečekaně komických situací a nutí zpuchřelého diváka vidět život z jiných než obvyklých úhlů pohledu.