Jaroslava Adamová

Dlouhodobě významná česká divadelní herečka, méně však již využívaná filmem nebo televizí, Jaroslava Adamová, patří dnes již neodmyslitelně k symbolům historie českého divadla dvacátého století. Pocházela z Prahy, od dětství obdivovala poezii a ráda recitovala. Pochopení k případné umělecké dráze našla u maminky a vystudovala herectví na Státní konzervatoři. Ještě jako studentka hostovala v Národním divadle, v roce 1945 spolu s dalšími osobnostmi své generace vstoupila na scénu divadla Větrník, složeného z řad žáků E. F. Buriana. Na tomto jevišti krátce po osvobození debutovala hlavní rolí v italské hře Cenerentola, kterou velmi slibně vstoupila do českého divadelnictví. Po dokončení konzervatoře (1946) přijala nabídku na angažmá ve Vinohradském divadle, kde setrvala čtyři roky (1946-1950). Tady znovu krátce po příchodu excelovala v představeních jako Théseus mořeplavec, Sen noci svatojánské nebo Čínská zeď, výjimečný výkon pak podala ve filozofické hře Za zavřenými dveřemi od J. P. Sartra. Zvláštní cenu poroty dostala na festivalu Divadelní žatva za svou kreaci v představení Hoře z rozumu (1948). Na umělecký vývoj Jaroslavy Adamové v té době měl vliv režisér Jiří Frejka, pod jehož vedením vystoupila v roce 1950 pohostinsky v Městských divadlech pražských ve Figarově svatbě. Frejka nakonec téhož roku přešel do Karlínského divadla a Adamová jej následovala (mezitím ale krátce hrála v Komorním divadle). Po boku Vlasty Buriana tady hrála například ve hře Schovávaná na schodech, doznívající éru operety představovalo uvedení osvědčené Fidlovačky (sama Adamová později připustila, že operetní žánr pro ni vzhledem k absenci pěvecké průpravy znamenal celkem problém). Po sebevraždě Jiřího Frejky odešla Adamová do Divadla estrády a satiry (1952-1957), kde se setkala s Janem Werichem. Ten byl další osobností, která utvářela umělecký profil Jaroslavy Adamové. Do této doby spadá slavné představení Limonádový joe (1955), v němž Adamová hrála Tornádo Lou; hra sice byla nepříliš vlídně přijata kritikou, nakonec ale i ti nejtvrdší odpůrci museli uznat, že humoru, který hra skýtala, bylo v té době v českých divadlech málo. Pod Werichovým vedením se Divadlo estrády a satiry změnilo ve scénu Divadla ABC (1957-1961), která patřila koncem 50. k legendám pražského divadelnictví, především díky Werichově osobnosti. Z dobově slavných představení si můžeme díky televiznímu záznamu dodnes připomínat BALADU Z HADRŮ (1960). Z dalších her, kde Adamová hrála hlavní roli, zasluhuje zmínku Návštěva staré dámy (v režii Miroslava Horníčka), i když sama herečká dnes říká, že ve svém věku se tehdy na tuto postavu necítila. K jejímu impozantnímu vstupu do českých divadel však zůstali celkem chladní filmoví tvůrci. Až čtyři roky po prvních divadelních krocích dostala nabídku k filmování. Byla to sice hned hlavní role, ale její debut v postavě mladé Marie v sociálním dramatu z první republiky CHCEME ŽÍT (1949) je dnes již zapomenutý. Znovu až po sedmi letech se na Barrandov vrátila, ale jen v překvapivě malých rolích, například jako listonoška v rodinném dramatu ze současnosti KUDY KAM? (1956) nebo vyslýchaná žena v kriminálce KDE ALIBI NESTAČÍ (1961). V témže roce byla Adamové domovská scéna Divadlo ABC začleněno do struktury Městských divadel pražských a pod jeho hlavičkou pak působila až do svého odchodu do penze (1961-1990). Jaroslava Adamová podávala i v následujících přesvědčivé výkony především v moderním repertoáru, ve výčtu jejích rolí můžeme najít slavné tituly jako Bláznivá ze Chaillot, Drobečky z perníku, Příliš počestná žena nebo Podivná paní Savageová, z domácí tvorby to bylo například Stěhování duší od J. Topola. Osobně velmi ráda vzpomíná na představení Mouchy, s níž se vrátila k tvorbě J. P. Sartra (a který jí v roce 1968 osobně poděkoval za umělecké uchopení role). Naopak filmografie Jaroslavy Adamové je jen směšným paběrkováním pokulhávajícím za jejím významem na jevišti. Sama herečka ve svých vzpomínkách osobně vyzdvihuje televizní film KOČÁR NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI (1964), kde hrála s Janem Werichem, a poetickou inscenaci RADÚZ A MAHULENA (1970). Jako manželku Alfonse Karáska jsme ji mohli vidět také v hudebních komediích SEDM ŽEN ALFONSE KARÁSKA (1967) a ALFONS KARÁSEK V LÁZNÍCH (1971), zmínku zasluhuje i její Lady Poolová v seriálu JANA EYROVÁ (1972). Před filmovou kamerou se Jaroslava Adamová objevovala jen výjimečně, ve zfilmované opeře RUSALKA (1977) ztvárnila Ježibabu, připomenout si ji můžeme také jako majitelku nevěstince v cimrmanovské komedii ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ (1984). Hrála také v několika televizních seriálech. Její omezené možnosti před kamerou vyplývaly mimo jiné z jejích nezřídka kritických postojů vůči komunistickému režimu, navíc měla manžela z buržoazní rodiny. V roce 1990 sice odešla do penze, pohostinsky ale ještě řadu dalších let vystupovala v Divadle ABC jako host. Nové zajímavé příležitosti jí přinesly také televizní filmy, po několika menších rolích se dočkala i hlavní úlohy, kterou po boku Tatiany Vilhelmové odehrála v melodramatickém příběhu o generačním střetu SPOLEČNICE (2000). V menších postavách se s Jaroslavou Adamovou můžeme dodnes setkávat i v kinech (ŽELARY, 2003; LÍBÁŠ JAKO BŮH, 2009). Až donedávna hrála i divadlo, naposledy vystupovala celých osm let v Divadle ABC v představení Jezinky bezinky (1999-2007). Nelze ani opominout prvotní impuls, který Adamovou přivedl k herectví, a sice poezii. Věnovala se jí po celou svou uměleckou kariéru, recitovala v rozhlase, v televizi (Nedělní chvilky poezie), ale také například na jevišti pražské Violy. Práci s hlasem dlouhá léta uplatňovala také před dabingovým mikrofonem a slyšet ji bylo možno z desítek zahraničních filmů i seriálů, častěji například dabovala Sophii Loren nebo Katharine Hepburn. Zahraniční herečky namluvila ale také v českých filmech (TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU, 1973). Své herecké zkušenosti také dlouhodobě předávala jako profesorka na konzervatoři, od roku 2002 přednáší na DAMU. Teprve v závěru své profesní dráhy se Jaroslava Adamová dočkala náležitého uznání za celoživotní oddanost umění. V roce 1996 obdržela Cenu Thálie za celoživotní herecké mistrovství, o rok později získala dabingovou Cenu Františka Filipovského – opět za celoživotní práci. V roce 2001 jí pak prezident Václav Havel udělil Medaili za zásluhy v oblasti kultury. Jaroslava Adamová byla vdaná, jejím manželem byl PhDr. Julius Albert z pražské nakladatelské rodiny. Po roce 1948 musel rezignovat na dosavadní postavení a zaměstnání a celý další život pracoval fyzicky. Zemřel v roce 1995; z jeho manželství s Jaroslavou Adamovou pocházejí dva synové.