Dokud kohout nezazpívá

V televizním zpracování hry Ivana Bukovčana Dokud kohout nezazpívá se opět vracíme do období druhé světové války. Národ bránící svobodu vystupuje vždy v kladné roli. Národ však není kompaktní masa; jsou to jednotlivci, lidé z masa a kostí, každý s vlastním charakterem a vlastním měřítkem morálních hodnot. Ivan Bukovčan vybral do svého dramatu deset jednotlivců. Vyčlenil je z širokého pojmu národ, každému dal věk, pohlaví, tvář, rozum, city a svědomí. Děj rozehrál na poměrně všední válečné situaci. Za zastřelení německého vojáka je uvězněno deset rukojmí – náhodných chodců, kteří překročili o několik minut zákaz vycházení. Do rána mají mezi sebou vybrat jednoho, který by svým životem zaplatil život Němce a tím by ostatní „zachránil“ před popravou. Jestliže se nikdo nepřihlásí, vinni budou všichni. Z všední situace vyrostl nevšední dramatický konflikt. Na nitro člověka dopadá příliš silné světlo, než aby se dalo něco zatajit. Bukovčan dostal své hrdiny do situace, v níž se nejenom dozvídají mnoho jeden o druhém, ale nadto objevují v sobě takové vlastnosti, o kterých sami ani netušili. Všichni jsou v situaci, kdy nemohou vyváznout nezávaznými a všeobecnými frázemi o morálce. Fakt, že každému jde o život, je to nejmilosrdnější zrcadlo, které jim autor vůbec mohl nastavit. I v té nelítostnosti je však cítit autorův soucit s lidmi, kteří nejsou typy hrdinů „bez bázně a hany“.