Tichý muž

Humor, romance, krása i svébytnost irského venkova plní příběh amerického boxera, který se vrací na počátku 20. let minulého století ke svým kořenům. Do filmu, který bývá řazen mezi nejlepší technicolorové produkce všech dob, se prolíná i nostalgické vyznání režiséra Johna Forda k zemi jeho předků. Kvietismus představuje náboženský etický postoj hlásající trpný vztah k životu. Nikoli „tichý", nýbrž „mírný" a v přeneseném slova smyslu „trpný". Přesný překlad originálního názvu filmu Johna Forda by tedy měl spíše než Tichý muž znít „Trpný muž". Romantické drama pojednává o Irsku a na Smaragdovém ostrově také bylo natočeno. To je skutečnost pro vizuální i dramatické působení filmu zcela podstatná. Američan Sean Thornton, který celý život strávil za oceánem, se počátkem 20. let minulého století vrací do irské vesnice, kde se narodil. Není nijak bojácný ani plachý, naopak je ztělesněním pohledného, silného a temperamentního muže. Protože však jako bývalý boxerský šampion zažil v ringu tragickou událost, zapřísáhl se, že do něj již nikdy nevstoupí. Uchází se ale o místní krásku a jejím siláckým bratrem je vyzván k boxerskému měření sil. To Thornton odmítne, vysvětlení ale místním není schopen podat. Proto ztrácí autoritu a stejně tak mu hrozí ztráta úcty od milované ženy. Vše si musí vydobýt zpět... Hlavní hrdina v podání Johna Waynea je opět - stejně tak jako například postava Ringo Kida ve westernu Přepadení (Stagecoach, 1939) - režisérovým alter egem. A to nejenom proto, že John Ford Wayneovu postavu pojmenoval podle jednoho ze svých příbuzných. Návrat protagonisty do Irska představuje ve Fordově vnímání silnou motivaci. Vše naznačuje, že fakt, že se režisér nenarodil v Irsku, pro něj bylo celoživotní niternou tragédií. Zřejmě v důsledku toho se ve fyzických, ale také v povahových projevech ústředního hrdiny projevuje Fordův idealizovaný sebenáhled. Významnou součástí filmu Tichý muž však je také jeho obrazové pojetí. Snímek je řazen k nejlepším technicolorovým produkcím všech dob. Kontrasty intenzivní zelené s neméně výraznou červenou barvou, které doplňují vstupy modré a žluté, vytvářejí odvážnou chromatickou paletu. Ta nedokresluje pouze atmosféru, avšak završuje i funkci strhujícího vypravěče příběhu. Věroslav Hába LFŠ 2015