Elegie

Bulharský režisér Eduard Zachariev je výraznou tvůrčí individualitou. Cílevědomě a důsledně vyhraňuje svůj styl, odvozený z vlastních dokumentaristických začátků. V každém novém díle zvládá obsahově i žánrově nový terén, stále hlouběji se noří do sfér vědomí i podvědomí svých hrdinů, aby vyjádřil zvláštní, spíš emocionální než racionální podstatu jejich pohnutek. Všechny Zacharievovy filmy mají hluboký morální obsah. Tak tomu je i v [i]Elegii,[/i] vybudované z několika epizod. Jejich dějová i obsahová „otevřenost“ umožňuje režisérovi zajímavé žánrové proměny včetně poloh frašky a grotesky, a to při tragičnosti ústředního motivu, jenž se vine filmem se stupňující se naléhavostí. Vychází z poznání starého Šijaka, který prožil život v souladu s tradičními morálními hodnotami, že jeho jediný syn je člověk bez skrupulí, egoisticky a cynicky ničící svůj rodinný život. Šijak podnikne marný a zoufalý zápas o syna, snaží se ho přivolat k zodpovědnosti, vybíjí si své rozhořčení a bezmocnost na vlastní ženě. Ve svém zápasu o čest rodiny jen prohloubí jeho krizi. Šijak není s to se vyrovnat se svým problémem, a proto jej řeší sebevraždou. Autoři se nesnaží ani naznačit, jak by měl z morálního hlediska tento příběh vyústit. Svou nestrannost vyjadřují podrobným popisem životního stylu postav, jejich každodenních gest a postojů; vnímavé oko kamery pouze registruje a dokumentuje veškeré podrobnosti dramatických i prozaických situací, což vytváří svérázný odstup od hrdiny. Konfrontace různých generačních mentalit směřuje přes tragické rozuzlení k provokaci vážného zamyšlení o křižovatkách a rozcestích aktuálního sociálního procesu. Filmový přehled 3/1984