Puškvorec

Po velké historické fresce Katyň (2007, FP 10/2008) natočil třiaosmdesátiletý Andrzej Wajda komorní snímek Puškvorec, jenž je pozoruhodnou meditací o smrti. Stejnojmenná povídka jeho oblíbeného autora Jarosława Iwaszkiewicze se mu však zdála příliš krátká, proto ji chtěl doplnit příběhem herečky, která zmizí z natáčení. Později do scénáře zakomponoval i motivy z povídky Sándora Máraie (mj. dilema lékaře, zda říci manželce o její smrtelné chorobě). Po odkladech byl snímek připraven k natáčení, jež se však znovu odložilo kvůli hlavní představitelce, Krystyně Jandové. Ta se musela věnovat těžce nemocnému manželovi, známému kameramanovi a častému Wajdovu spolupracovníkovi Edwardu Kłosińskému (viz Filmová loučení, FP 3/2008), jemuž je také film věnován. Po jeho smrti herečka sama nabídla režisérovi, že by mohli téma doplnit jejími intimními zápisky o průběhu mužovy nemoci a jeho umírání. Možná to pro ni byla určitá forma autoterapie. Vznikl tak zvláštní filmový tvar, v němž se kromě hereččina monologu v prázdném hotelovém pokoji uplatní i princip filmu ve filmu (děj je přerušován děním ve štábu, v němž je i sám Wajda). Téma smrti hereččina manžela je organicky provázáno s tématem smrti v příběhu Puškvorce. Těžce nemocná žena venkovského lékaře Marta ztratila zájem o život, když jejich dva dospívající synové zahynuli během Varšavského povstání. Několik let po válce, blízko své vlastní smrti (již jenom tuší, protože manžel jí diagnózu tají) zvolna nachází chuť k životu, když se seznámí s obyčejným dvacetiletým mladíkem. Ten však při koupání zemře dříve než ona... - Dramaturgicky dokonale propracované a mnohovrstvé dílo má zvláštní atmosféru. Pro zachycení stěžejního monologu se Wajda inspiroval obrazy Edwarda Hoppera, jenž je podle něj mistrem v postižení osamělosti, a s nostalgickou grácií a zároveň s určitým minimalismem zobrazuje nedávnou minulost. Leitmotivy tu jsou taneční parket na břehu a pomalu plynoucí řeka. Symbolický název Puškvorec označuje "dvojdomost" této rostliny, jež voní jako kadidlo a je proto používána při slavnosti jara („svatá tráva“), ale zároveň její kořen vydává hnilobný pach tlení a smrti. Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2011/2