Po úspěšných titulech v 50. letech, jako Liliomfi (1954) a Dům pod skálou (Ház a sziklák alatt, 1958), Makkova tvorba v 60. letech poměrně zklamala. Částečného uznání se dočkal titul Posedlí (Megszállottak) z roku 1961, jinak se ale odborníci shodují, že zbytek Makkovy tvorby z 60. let patří do kategorie komerce. O to příjemnější bylo překvapení v roce 1971, protože autor, kterého kritika už považovala z uměleckého hlediska za ztraceného, přišel s filmem Dny čekání, průkazným a působivým příběhem o rodině politického vězně na začátku 50. let. Ještě víc a přesvědčivěji než v Domě pod skálou režisér prokazuje schopnost vytvořit ve filmu specifickou atmosféru, vyjadřující komplikovaný vztah mezi manželkou a matkou zatčeného a zároveň napětí celé situace. Mladší žena se snaží udržovat ve stařence iluzi, že její syn točí filmy v Americe, a zároveň musí čelit často autoritativnímu, až agresivnímu chování tchyně a také dramatické situaci, jež vyplývá z postavení manželky politického vězně. Přestože ji vyhodili z práce a je nucena prodat některé osobní věci, aby mohla sebe i tchyni uživit, najde ještě dost síly, aby psala a staré ženě předčítala dopisy, které jí syn údajně píše z Ameriky. Celý příběh se šikovně vyhýbá patosu a melodramatickým prvkům, působí autenticky a minimalisticky. Nezazní ani hlasitá obvinění na adresu politické situace v 50. letech - tu nejvíce obviňuje atmosféra filmu plného tichého napětí: „opraváři telefonů", kteří pod různými záminkami chodí do bytu obou žen, jsou vlastně agenti komunistické tajné služby, sekvence, kde je manžel propuštěn, nenabízí vysvětlení ohledně jeho osvobození (sugeruje se nám, že se nejspíš nenabízel žádný výklad ani při jeho zatčení), město, kterým už bývalý politický vězeň projíždí cestou domů, na něj působí odcizeně a on proti tomu bojuje až zoufalými pokusy znovuobjevit malé radosti života atd. K nejsilnějším stránkám filmu patří způsob, jakým stařenka kolem sebe vytváří konkrétní i abstraktní osobní prostor, v němž shromažďuje fotky z mládí, vzpomínky, představy a iluze. Vzpomínky doprovázejí krátké hudební úryvky, představy o synově úspěchu v Americe naopak intervaly úplného ticha. (Ve střihu motivovaném osobní subjektivitou postavy je cítit vliv francouzské nové vlny.) Zajímavý je také způsob, jak si stará paní vytváří představy o synově působení v Americe: jelikož nemá o tomto prostředí ani ponětí, „osvojuje" si ho tím, že ho přemístí do povědomého prostředí svých vzpomínek z mládí. Výsledky jsou samozřejmě anachronické, ale pro uspokojení jejích představ je toto nesourodé prostředí víc než dostačující. „Sázka na iluze" je tentokrát stoprocentní a jak se zdá vzdálenost mezi skutečností a představami už příliš velká, aby nakonec ještě mohlo dojít k nějaké konfrontaci se smutnou a trpkou formální pravdou...
Mircea Dan Duta, Letní filmová škola 2012
