Miláček bohů

Film "Miláček bohů" s Emilem Janningsem byl pádným argumentem proti všem, kteří na počátku zvukové éry pod záplavou filmových operetek stále mělčích a stupidnějších, hudebně rychle zevšednělých, prorokovali "mluvícímu" filmu stejmě rychlý pád jako byl jeho vítězný nástup. Takové remcaly a zaručené jasnovidce si nese každá doba. Zvukový film nekopíroval divadlo, jak bylo prorokováno, ale začal si žít svým vlastním životem. Zvuková hra - nebo ať už se tomu říkalo jakkoliv, předvedla na plátně biografů pěknou ukázku své tvorby snímkem "Miláček bohů". Tento film to udiváků vyhrál na plné čáře, ať už to bylo zajímavým scénářem, provedením či obsazením. Divadelní zákulisí a umělec světového jména - ne sice v županu, ale "bez kabátu", aby to zažité obrazné rčení bylo přiléhavější - to je prostředí, které stejně láká, jako dává režisérovi dobrou příležitost. Komorního pěvce Alberta Winkelmanna hrál legendární Emil Jannings. Tento herec ve svém oboru byl tím nejlepším, co tehdy filmový svět měl. Pro připomínku zde uvádím souputnický film "Modrý anděl" a jeho profesor Rath. Dále: Zde v našem filmu našel pro sebe roli. Velkého umělce - a ještě většího dítěte. Dítěte žíznícího po potlesku a uspěchu, bažícího po dobrotách světa, po všech ženách světa, který stejně tak miluje svoji "mamku", aniž by odolal pokušení být jí nevěrný, aniž by ji měl proto méně rád. Po svém, dětsky sobeckém způsobu. Jak se zhroutil jeho svět, když přišel o hlas a jak dětsky radostně bezprostředně se vrhal do starého života, když opět může být "božskou vyjímkou". Jen lidé dětského srdce dovedou být tak šťastní a tak nešťastní, jako on - Miláček bohů. A vedle něho byla celá řada dobrých hereckých partnerů i v těch nejmenších rolích. Nejlepší z nich byl "Jeník" Moser jako garderobiér Kratochwil. Rozkošně se projevující legrační němčinou povídenštělého Čecha. Olga Čechová byla pekelně svůdná, zejména v pasáži jejího ranního tělocviku u jezera, jihoamerický manažer, italský tenor, démonický bývalý pěvec Sokolov - epizody skvěle všemi zahrané. Jannings ve filmu mluvil, to byla pochopitelně čerstvá novinka, avšak partie hrdinného tenora za něj zpíval někdo jiný a kupodivu synchronizace "neklapla" pouze v jednom místě, což byl úspěch, vždyť se psal rok 1930.