Bílá stuha

Černobílý snímek Michaela Hanekeho Bílá stuha zavádí diváky do severoněmecké vesnice v letech 1913-14. Vypravěčem příběhu je starý muž, který v té době působil v obci jako učitel a který vzpomíná na tehdejší zvláštní události, jejichž příčiny nikdy nepochopil. – Venkovský doktor se zraní, když jeho kůň narazí na nastražený drát. Brzy poté někdo unese a ztluče synka místního velkostatkáře, barona. Následuje požár statkářovy stodoly a později surové napadení dalšího chlapce. To vše má vliv na atmosféru ve vsi, uvyklé každodenní těžké práci v různých ročních dobách. V uzavřeném společenství vládne přísná protestantská morálka a nepsaný patriarchální zákon. Otcové rozhodují o všem a ovlivňují své početné potomky. A právě jejich „výchova“, většinou spojená s fyzickými tresty, ale i s psychickým týráním stojí za pravděpodobnou dětskou vzpourou, v jejímž čele je chytrá a uctivá pastorova dcera Klára (překlad originálního názvu je Bílá stuha – jeden německý dětský příběh). – Tvůrci v pečlivě komponovaných černobílých obrazech, připomínajících staré fotografie, a s důrazem na realistické postižení prostředí odhalují temné stránky venkovského života, tvořící podle Hanekeho kořeny německého fašismu. Postižení původu zla je ovšem univerzální a rozhodně se netýká jen Německa. Scenárista a režisér se tentokrát zříká naturalismu, avšak i tak zcela v duchu svého stylu dokáže vybudit emoce vypjatými scénami ponižování člověka člověkem. – Snímek Bílá stuha bývá po právu označován jako nejlepší evropský film roku 2009, o čemž ostatně svědčí i dosavadní ocenění. Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2010/2