Bílá stuha

Děj filmu, vyprávěný místním učitelem, nás přivádí do prostředí venkovského. Je doslova pár let před světovou válkou a hrdinové příběhu žijí kdesi v Prusku. Režisérovi se daří diváka vtáhnout do děje a při sledování příběhu máte pocit, že jste jeho součástí. Setkáváme se zde se zlobivými dětmi, přísnými otci a cudnými dívkami. Hlavních hrdinů je tu mnoho, takřka celá vesnice. Není kladných ani záporných hrdinů. Prostě sledujeme život na venkově. I zde se projevují společenské rozdíly, třeba mezi místním baronem, který zaměstnává skoro celou vesnici a místními rolníky. Pokud jde o herecké výkony, tak každý, kdo se objeví na platně svou roli sehrál na výtečnou. Příběh je obestřen celou řadou záhad. Ve vesnici řádí nebezpečný pachatel. Ten nejen usiluje o život i zdraví obyvatel, ale napadá i jejich majetek. Ve filmu hledáte spoustu odpovědí na mnoho otázek. Konec filmu však přináší místo odpovědí jen další otázky. Film trvá bezmála dvě a půl hodiny a jedinou minutu jsem se nenudil.

Zajímavý film. Způsobem svého vyprávění jde proti běžným filmovým postupům. Divák čeká na konci nějaké rozuzlení a vysvětlení, kterého se ale plně nedočká. Místo toho zůstane pocit jako občas v životě - o něčem jsme slyšeli, ale o části toho se můžeme jen něco domnívat, a časem se vůbec důležitost toho všeho vytrácí, žijeme si dál svým životem. Vynikající byly černobílá kamera, neokoukané typy herců a jejich výkony. Kvůli podobnosti dětských představitelů Klary a Martina s herci v Bergmanově filmu Fanny a Alexander si myslím, že Haneke se ve filmu snaží rozvinout motiv bigotní výchovy do pozdějšího dětského věku vedoucí k opakování nelidskosti takto vychovaných dětí. Na rozdíl od Bergmana ve filmu téměř chybí pozitivní stránka života, která by vyrovnala tu hrůzu pod zdánlivě klidným povrchem. Konec víceméně směřuje k tomu, že původní možná idylické stavy a vztahy jsou neudržitelné a něco se bude muset hodně změnit. Ne náhodou se děj odehrává těsně před první světovou válkou.

Musím uznat zvláštní poutavost snímku - i přes "obyčejnou" dobovou popisnost a sáhodlouhou stopáž nenutil k pohledům na hodinky, což bude důkazem velmi dobré filmařiny a přesvědčivého herectví. Na každičké filmové okénko dopadá odlesk prasátka od perfektně vypulírovaných germánských holínek, každý vlas na hlavě má své místo, vše dokonale promyšleno do posledního detailu - přesto nemohu hodnotit více, jak šedesáti procenty, neboť chlad, který z filmu čišel, mě přesně tak chladnou zanechal.

Že je Bílá stuha chladná? Tak proč je tak těžké se od ní odtrhnout? Všechno to trýznivé se krčí pod povrchem a právě proto je ten film tak palčivý. Haneke hledá kořeny lidské krutosti ve společnosti pohřbené pod nánosem přesudků a pokrytectví, nic netahá na přímé světlo a přece nemá slitování. A když to celé skončí, pocit svědění, které se nedá podrbat (protože je přece pod povrchem) přetrvává a mozkové závity šrotují s dlouhou setrvačností. Haneke je ve svých filmových vivisekcích poctivý a neústupný, ale to není totéž co bezcitný. Konkrétně v Bílé stuze mi dost připomněl podobně neohrožené a přitom krutě poetické "vymítání mýtů" Güntera Grasse. A formálně je to taky úžasný zážitek. Haneke u mě znovu boduje.