Dva lidé

"Dva lidé". Příběh tohoto filmu natočeného podle románu Richard Voß byl svou ideovou a mravní základnou již v časech vzniku filmu poněkud zastaralý, vzdálený a odlehlý. Připomíná ty doby, kdy se na venkově ještě málo studovalo a kdy ideálem většiny těch zbožných matiček bylo, aby ze syna měla panáčka. Kolik toto přání stálo lidského štěstí a kolik zklamání! V současnosti už nikdo nevěří, že by existovaly nějaké mravní zákony a závazky, které by činily zásluhu před Bohem z toho, že několik lidí si navzájem ničí duševní klid, životní štěstí a životy samy. Proto tento příběh nenechal diváky chladnými, protože moderníma očima nechápali, jak bylo možné, aby došlo k tragice nepochopitelné a zbytečné. Začínáme: Kdesi v Tyrolích žil hraběcí rod, který zachovával tradici, že jeden syn je vždy důstojníkem a ten druhý knězem. A ten druhý je hoch plný života, který miluje hory, zpěv, lov a hezkou dcerku ze statku. Ale bigotní matka, chce z něho mít mermomocí kněze a znovu ho zaslíbí Panně Marii, to když byl stržen proudem rozvodněné horské bystřiny. Samozřejmě, že jej zachrání jeho tělesná zdatnost, nikoliv zásah "zhůry", jak věří fanatická matka. Trpí tím, že se syn moc nehrne do splnění jejího bláznivého a nerozumného slibu a modlí se jako zjednaná tak intenzivně, že jednou při těchto náboženských orgiích zmrzne v horské kapličce. Každého by napadlo, že syn už půjde za svým štěstí, které jistě nekorenspodovalo s přáním nebožky. Jenže: i zde se asi projevilo rodinné zatížení, neboť syn chce splatit dluh za matku, stává se knězem, opouští svou lásku, ač tím jsou oba zcela zlomeni. Opětné shledání obou dovršuje tragédii domnělého plnění tragického slibu. Režisér Erich Waschneck se tehdy ocitl před těžkým úkolem: tento příběh, který se zcela příčil mravnímu pojetí moderního člověka, vyjádřit filmově tak, aby jej učinil přijatelným aspoň jako umělecké dílo. To se mu zdařilo, dík dvěma věcem: jsou to jednak herecké výkony hlavních představitelů a krásné záběry místního prostředí. Gustav Fröhlich dovedl bez sentimentality vyjádřit onen přelom, jímž se ze svěžího hocha hor stal poslušný, zasmušilý a poslušný syn církve svaté, nesoucí břímě matčina odkazu. Charlotte Susa se cítila zřejmě jako doma na parketách a našla nejlepší momenty jako energická slečna ze statku. Zato Lucie Englisch, jako děvečka od krav, a pak nevěsta byla podařená postava. V krajinářských partiích z Alp splývají lidé i kraj v harmonický celek: krásné jsou pohledy na Řím s Monte Pincio, silným dojmem obrazově ale i zvukově působí kardinálská mše.