Československá televize Praha, hlavní redakce hudebního vysílání, připravila k vysílání známou operetu Johanna Strausse Vídeňská krev. Hrají a zpívají: Josef Bek (Jiří Zahradníček), Svatopluk Beneš (Jaroslav Horáček), Květa Fialová (Jadwiga Wysoczanská), Jana Břežková (Marta Boháčová), František Filipovský (Dalibor Jedlička), Eva Boušková (Jana Jonášová), Stanislav Fišer (Zdeněk Švehla) a další. Režie: Stanislav Fišer, hlavní kameraman: Ilja Bojanovský, dramaturg: Antonín Horák, dirigent: Jiří Kout, choreografie: Hana Máchová. Nahrál orchestr Národního divadla a nazpíval Kühnův smíšený sbor.
Jak už to u operet bývá, děj Vídeňské krve provází jednoduchá zápletka. Tentokrát se odehrává mezi záletným hrabětem a jeho milující ženou Gabrielou, milenkou Franciscou, mravopočestným ministerským předsedou, vtipným sluhou Josefem, bez něhož se nic neobejde, a krásnou Pepi. Vídeňský kongres, trvající téměř celý rok, proslavený přemírou oslav a banketů, tvoří k ní vznešené pozadí. Idyla navozená prvním jednáním však brzy skončí, když přelétavý hrabě, flirtující s několika ženami najednou, je nakonec všemi dostižen. „Přiznám se ke všemu sám. Pozval jsem tanečnici Gagliari, abych to s ní tady skončil. Jednou provždy. Muž, který má tak rozkošnou a půvabnou ženu, je zrádce, když je ji jen trošku nevěrný.“ Svěří se v závěru právoplatné ženě. K svému velkému údivu zjistí, že i ostatní partneři našli v průběhu rychlého děje své životní štěstí. Byla to jen prudká a vášnivá vídeňská krev, která to všechno způsobila.
Skvělé garderoby dam, fraky pánů, galantní chování, vtipná koketérie, třpytivé pozlátko vznešeného prostředí společně s lehkými a líbivými melodiemi vyvolávaly sice pozornost u publika, ale zároveň i odváděly od „obyčejného“ života. Dnes, kdy se zdá, že klasické operety jsou již definitivně zastíněny muzikály, se nám opět, v mírně pozměněné podobě, vrací na obrazovku. Rozhodla se tedy Čs. televize správně, když hodlá Vídeňskou krev nabídnout našim divákům? Na to jsme se zeptali dramaturga Antonína Horáka.
„Vídeňská krev je jedna z mála operet, kde se vedle „vznešeného“ prostředí setkáváme s plnokrevnými lidovými typy. Je to také jedna z klasických operet, kde je dokonale spojena hudební stránka s dějovou. Hlavní rozuzlení probíhá v hudebně nejnáročnějších a nejhezčích pasážích. V televizní úpravě scénáře jsme přistoupili k jinému řazení scén, abychom zhustili a zpřehlednili složité zápletky. Toto dílo jsme také vybrali pro jeho vysokou hudební hodnotu. Je v něm použito velkého množství valčíků. Inscenace jen stylisticky zachycuje prostředí a má snahu zbavit scénu falešného pozlátka.“
Především starší generace, kterou zastihlo ještě množství operetních scén, jistě přivítá, že televize sáhla do „zlatého pokladu“ tohoto dnes již trochu sentimentálního a opomíjeného žánru, aby v nejlepším slova smyslu vyhověla nejen mnoha přáním, ale především, aby oživila slávu valčíkové éry.
[ber] Vídeňská krev. Květy. 1973, č. 31, s. 46 – 47.
