Ilja Bojanovský

Herec a režisér Ilja Bojanovský proslul daleko více jako kameraman i fotograf a mimo umělecký svět se na postu dlouholetého pedagoga, děkana i rektora pražské Filmové akademie múzických umění staral též o výchovu mladé generace filmařů. Studentům se Bojanovský věnoval i na filmovém festivalovém poli, kde například podpořil aktivity při zakládání Mezinárodní přehlídky studentských filmů v Karlových Varech. I. Bojanovský se ale nejprve vyučil v oboru asistent drogerie a pracoval jako fotopraktikant reklamního oddělení společnosti Baťa Zlín. Za 2. světové války byl Bojanovský persekuován gestapem, což se pravděpodobně podepsalo na jeho příkladném občanském postoji v r. 1989, do něhož promítnul i svůj vřelý vztah k žákům. Během takzvaného Palachova týdne v lednu, se Bojanovský postavil za studenty v jejich protestech proti zásahům policie, což v květnu vyvolalo ze strany městského vedení Komunistické strany Československa tlaky na jeho odvolání z funkce rektora, ale studenti jej podpořili vyhlášením stávkové pohotovosti. Po 17. listopadu pak Bojanovský znovu stávkující studenty podpořil, otevřel jim společně s děkanem školu a uvolnil záznamovou i reprodukční technologii. Bojanovský díky tomu umožnil šířit autentické záběry z policií potlačené demonstrace i pořizovat záznamy z dalšího vývoje, aby tak de facto pomohl zahájit takzvané studentské vysílání v České televizi. Ilja Bojanovský si jednu ze svých prvních prací ve světě filmu odbyl jako herec a to rolí Bárty z filmu Pevnost, který režíroval V. Voves, aby nakonec v dějinách kinematografie vystoupal až na samotný kameramanský vrchol. Bojanovský na pražské Filmové akademii múzických umění absolvoval obor filmová a televizní kamera a vizualizace divadelně baletní, hudební či dramatické tvorby stejně jako symfonických či komorních koncertů byla jeho primárním zájmem. Přímo zlatým písmem bude Bojanovského jméno v análech zapsáno už díky své velice rozsáhlé práci, která v konečném součtu zahrnuje na jeden tisíc tři sta děl od klasických inscenací a filmů přes televizní záznamy po dokumentární snímky. Bojanovský pracoval tři desítky let jako hlavní kameraman hudebních pořadů Československé televize se specializací na pořady s hudební tematikou a proto jeho jméno najdeme v titulcích u legendárního seriálu M. Macků Česká filharmonie hraje a hovoří; nebo snad u všech děl z kompletní edice zlatého hudebního televizního fondu. Bojanovský je coby kameraman podepsán například pod Pleskotovou televizní adaptací hudební Cervantesovy komedie Sto dukátů za Juana; pod Plichtovým hudebně – tanečním pásmem Zlatá brána režírovaným dvojicí Kotrč - Dekanovský; pod adaptací Gayovy Žebrácké opery v režii E. Sadkové; pod Šimerdovým nastudováním baletu Juno a Avos; nebo pod celou řadou televizních inscenací vzniklých podle klasických oper a operet, jak dokládá Offenbachova Krásná Helena režírovaná M. Macků; Straussův Netopýr v režii F. Filipa; Fišerova adaptace Vídeňské krve Strausse, ml.; Smetanova Prodaná nevěsta opět ve Filipově režii nebo Zoulovo nastudování Dvořákovy Rusalky, k němuž napsal i scénář. Za svou uměleckou kariéru se I. Bojanovský s některými operními i jinými díly setkal hned několikrát, a to v případech nejprve televizního záznamu původního divadelního nastudování a pozdějšího vzniku stejnojmenné filmové adaptace či naopak, což dokládají například Smetanovy opery Tajemství nebo Prodaná nevěsta, jež se zároveň stala prvním barevným záznamem divadelního představení v našich televizních dějinách. Ostatně Bojanovský je jistě podepsán snad pod kompletní operní tvorbou B. Smetany, která byla v různých filmových technologiích převedena či zachována na televizním pásu, proto v jeho výčtu děl najdeme mimo již uvedených i Dalibora; Dvě vdovy; Hubičku i Libuši. Bojanovskému také můžeme poděkovat za nespočet dokumentárních filmů, ke kterým řadíme Dovolenou pod stanem, Československé lázně, Letní den nebo Mrtvé řeky; za dlouhodobý cyklus Hudba z respiria; za pořady Hudba na zámku Kačina; za mnohé Medailony osobností, jako byli J. Pauer; J. Vycpálek; prof. L. Černý nebo i Rudolf Friml, u něhož realizoval jeho osobní zpověď. Širokou hudební pestrost v komplexním záběru I. Bojanovského dokládají i rozličné projekty od spolupráce s dechovými hudbami, jako byly Dechovka ve fraku nebo Vzpomínka na Kmocha; přes taneční i populární hudbu v případech Českých šansonů či Ruské taneční písně; po Koledy evropských národů a mnoho přímých přenosů ze světově proslulého mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Bojanovský skutečně nebyl jen kameramanem, ale v mnoha případech se snažil na vzniku projektu sám autorsky podílet ať již jako scénárista nebo jako režisér. „Nejideálnější teorie vychází z praxe. Toužil jsem vytvořit obraz v souladu s hudbou, protože i barva má svůj zvuk,“ obhajoval svou práci v rozhovorech sám Bojanovský. Ilja Bojanovský byl aktivně činný i na publikačním poli, když r. 1958 realizoval fotografickou publikaci Kutná Hora – sedm století krásy; v r. 1978 sepsal Televizní výkladový slovník a r. 1987 publikaci Úvod do filmového obrazu. Mimo výše uvedené práce je Bojanovský také autorem mnoha desítek odborných článků o filmové tvůrčí práci pro časopis Československá fotografie. Ilja Bojanovský obdržel v r. 1946 za domácí odboj vojenskou medaili Za zásluhy II. Stupně; v letech 1976 a 1988 získal za vynikající kameramanskou tvorbu Cenu Svazu českých dramatických umělců; v r. 2oo4 mu Asociace českých kameramanů udělila Cenu za celoživotní dílo a v r. 2oo8 byl jmenován Čestným občanem města Kutná Hora. Ilja Bojanovský, bývalý člen Svazu českých dramatických umělců, otec režiséra Vítězslava Bojanovského, zemřel ve věku 86 let. zdroj: Daniel Rubeš - Uzavřené osudy