Někde v Evropě

[b]V ruinách Evropy sužované druhou světovou válkou se pohybuje tlupa dětí. Bez rodičů a bez domova jsou nuceny uchýlit se k amorálním praktikám, aby přežily. Při křižování krajinou narazí na zříceninu hradu, kde by mohly najít únik z kruhu života redukovaného jen na uspokojení základních tělesných potřeb.[/b] Válečné drama Někde v Evropě vzniklo za přispění významného maďarského filmového kritika a teoretika Bély Balázse, který se věnoval i psaní scénářů. I díky němu se příběh vyhýbá všem klišé o dětské nevinnosti, která by měla být přirozeně imunní vůči vším prorůstajícímu zlu. Veškerých iluzí zbavený pohled na svět dětí může místy vzdáleně připomenout Bu?uelovo drama Zapomenutí (Los olvidados, 1950) nebo Brookovo podobenství Pán much (Lord of the Flies, 1963). Vedlejším produktem mašinerie druhé světové války je i „nadprodukce" sirotků. Jedinou jejich šancí, jak zvýšit pravděpodobnost přežití, je přidružit se k partě stejně bezejmenných a ztracených existencí, jejichž život také ani pořádně nezačal, a přitom se již musejí o právo na něj rvát. I přesto (nebo právě proto), že si svým divošským počínáním dělají z dospělých nepřátele, až nebezpečně se jim v mnohém začínají přibližovat… Děti svou předčasnou dospělostí odrážejí neutěšený obraz celospolečenského marasmu. Ačkoli samy válku nezačaly, musejí se vypořádat s jejími důsledky. Buď se mohou obrnit pragmaticko-sarkastickým postojem jako nejstarší z chlapců pasovaný do role vůdce, nebo se z nich snadno stanou malí sadisté, kteří budou chtít věšet lidi jen tak pro zábavu. Naději na jejich spásu, naznačenou ve druhé části filmu, přináší dirigent, který žije na polozříceném hradě a začne s jejich „převýchovou". Ačkoli během běsnící války všude zaznívá spíše jen symfonie vybuchujících bomb, třaskajících výstřelů a lidských výkřiků, sílu opravdové hudby není podle něj možné podceňovat. Dokládá to francouzská hymna Marseillaisa, jež napříč časem šíří humanistické ideály v podobě svobody, rovnosti a bratrství. Ačkoliv snímkem Někde v Evropě prosakuje patos tehdejší socialistické ideologie, nelze filmu upřít ryzí kinematografické kvality, kterými ji režisér Géza Radványi propaguje. Filmová obžaloba úpadku civilizace paralelně spojená s obhajobou humanity účinně využívá charakteristických postupů sovětské montážní školy, německého expresionismu a italského neorealismu. Filip Lucinkiewicz Letní filmová škola Uherské Hradiště 2015