Ulička hříchu

"Ulička hříchu". Tak bylo pro československého diváka pokřtěno nové zpracování románu Hugo Bettauer "Ulička bez radosti", na níž si ještě tehdy mnozí pamatovali jako na němý film. Vzpomínka i potud zajímavá, že to byl první velký film Greta Garbo, v němž druhou ženskou roli hrála vynikající německá tragédka Asta Nielsen. Tehdy to však byl film s dějem z poválečné vídeňské inflace. Nové zvukové zpracování bylo francouzské. Děj je časově i místně zevšeobecněn. Lze jej, teď je myšlen kuplířský salón, který je středobodem celého příběhu, umístit tedy do každého velkého města, jehož majitelka svádí k neřestnému životu mladé dívky a zprostředkovává schůzky záletných paniček ve svých pokojích nebo na společenských večírcích. A sem také zapadla, nevědouc o tom, hodná mladá dívka, která se nakonec octla před porotou i z podezření z vraždy. Hrála ji Dita Parlo, křehký zjev výmluvných očí, která svou hrou dodala své úloze přesvědčivost o skutečných jejich mravních hodnotách. Albert Préjean hraje žurnalistu a detektiva, je sympatický a ukázněný, a Valerij Inkižinov zde vystupuje v úloze dobrodruha a lva salónů.