Ježíš z Montrealu

Didaktický snímek Ježíš se stal u nás nejúspěšnějším filmem první poloviny roku 1991. Dílo kanadského režiséra a scenáristy Denyse Arcanda Ježíš z Montrealu mu jen stěží bude konkurovat. A přece v sobě nese hlubší poznání víry než výše zmíněný Kristův životopis. Arcand zvolil nevšední a moderní způsob pohledu. Natočil mnohovýznamové podobenství, v němž zasadil Ježíšovu postavu do současné postindustriá1ní společnosti. Námět je prostý: mladý herec a režisér Daniel Coulombe je pověřen duchovním z montrealského kostela, aby zmodernizoval biblickou hru, která se na křížové cestě hraje již čtyřicet let. Mladík se ponoří do studia odborné literatury. Společně s dvěma kolegyněmi a dvěma kolegy nastuduje sugestivní pásmo, v němž se odvíjejí klíčové okamžiky Kristova života, doprovázené současně komentářem, zasazujícím postavu do tehdejší doby. Daniel na sebe postupně přebírá Ježíšovu identitu, jeho přátelé jakoby se dostávali do polohy jeho učedníků. Správní rada kostela je s takovou verzí nespokojena a zakáže provozování hry. Při potyčce s policií je Daniel raněn a posléze umírá, protože mu v křesťanské nemocnici nebyla poskytnuta pomoc. Jeho orgány jsou však použity k záchraně jiných nemocných. - Dílo v důmyslné stavbě střídá dlouhé pasáže z představení - tedy výklad evangelia, se sekvencemi ze života herecké skupiny. V modernizované podobě jsou tu zachyceny některé Ježíšovy skutky. Daniel například rozbije moderní aparaturu při ponižujícím konkursu na slaboduchou reklamu (srv. vyhnání kupců z chrámu). - Zajímavý snímek vzbudil značnou pozornost, i když nesrovnatelnou s provokujícím Posledním pokušením Krista Martina Scorseseho. Na 42. MFF v Cannes 1989 získal Cenu poroty. Autor/Zdroj: Málek Michael/Filmový přehled "…neboť kde je váš poklad, tam je i srdce vaše…" Věčná nemorálnost konzumní společnosti oživila příběh, který už byl jednou napsán… Za současného všeobecného úpadku mravů je návrat k morálním hodnotám křesťanství víceméně pochopitelný. Řada tvůrců se k náboženské tematice tak či onak vrátila, ale myslím, že film Denyse Arcanda je jedním z nejživotnějších. Nevytváří dobovou rekonstrukci života svatých, svého Ježíše umístil kanadský režisér do současného velkoměsta a udělal z něj mladého, talentovaného a nezaměstnaného herce. Arcandova transformace posledních měsíců života Ježíše Krista není ale násilná, paralely biblického příběhu vznikají přirozeně, velmi samozřejmě nacházejí svůj otisk v běžných situacích a dokazují, kolik zůstalo v evangeliích platného do dneška a pro dnešek. Kolik odkazů či přesněji předobrazů najdeme v bibli k Danielově úsilí. I on si na svou cestu vybírá učedníky, v tomto případě nezaměstnané kolegy, kteří si na chléb náš vezdejší vydělávají lecjakým obskurním způsobem. Právě oni jsou ochotni pustit se s Danielem do nového nastudování pašijových her, do nastudování čistého, konfrontujícího vědecká fakta s tisíciletou legendou. Do představení, které hledá prostou a původní pravdu. Jak současné a pochopitelné je Danielovo opovržení a odpor k výrobcům „umění", kteří nutí jeho kolegyni při konkursu ke striptýzu, současné a pochopitelné, stejně jako kdysi Ježíšův hněv vůči směnárníkům v chrámu. Nakolik je v různých formách stejné odolávání pokušení - jen dnes je oproti ďáblu přítomen úspěšný podnikatel, který po oslnivé premiéře slibuje Danielovi položit k nohám celý svět. Jak starý je motiv, skvěle formulovaný Dostojevským v Pověsti o velkém inkvizitorovi, který dovhází stále svého naplnění. Zde téměř doslovného. Pravda ; oproštěná čistota biblické hry jsou na jednou trnem v oku - komu jinému ne; církvi samotné. Dnes už ale kacíře neupalují, ani nekřižují, dnes jen zakazují. Naznačená paralela, kterou si během filmu jen mimoděk uvědomujeme, o které víme, ale ona se nevnucuje a neruší, se se svou předlohou protíná v závěru, neboť Daniel fakticky umírá na kříži. Jeho příběh se mohl odehrát. Co na tom že je stejný jako onen biblický. Danielovo tělo po smrti putuje k mnoha různým příjemcům. Byl mladý a zdravý, bude žít v řadě jiných lidí na celém světě. Přátelé ho budou stále znovu nalézat, stále znovu potkávat. Co na tom, že vzkříšení se prý odehrálo jinak. Žijeme v materializované době a uvědomíme-li si životnost a nevyhnutelnou nutnost podobných osudů budeme snad v té naší době žít lépe. Ježíš z Montrealu si přivezl z MFF Cannes 1989 Zvláštní cenu poroty. Nic proti filmu, který v tom roce zvítězil (Sea lži a video), ale myslím, že je to málo Zřídkakdy se totiž stane, aby tak mimořádně podařený film, s takovým myšlen- kovým zázemím, byl zároveň opatřen všemi atributy divácké přitažlivosti. Je lyrický, ironický, vtipný, dojemný, vzrušující. Svižný, ale ne překotný, klidný, ale ne zdlouhavý. Doplněn mimořádnými hereckými výkony u nás prakticky neznámých herců v čele s Lothairem Bluteauem v roli Daniela Coulomba má Ježlš z Montrealu šanci stát se jedním z nejsilnějších diváckých zážitků poslední doby. Hej Cinema 1991/8/29 Autor/Zdroj: hej/Cinema