Dáma od Maxima

"Dáma od Maxima" patřil k těm tehdy novým francouzským filmům, které vtipným zpracováním starých veseloherních pikantních námětů, dovedly si získat i obecenstvo československých biografů. Ve filmu je použit kdysi oblíbený styl vaudevillu, zpracovaný režisérem Alexandrem Kordou ve filmový příběh, který do všech podrobností svým vnějším i vnitřním stylem zachoval ráz té doby, kterou si ještě ti starší diváci v letech třicátých dobře pamatovali. Na popisovanou dobu však mladá generace pohlížela i když ne se smíchem, tak alespoň s pousmáním. Z tehdejšího pohledu asi před třiceti lety, tedy začátkem minulého století, dámička od Maxima, tanečnice, hezká svým způsobem, vtipná, je nucena okolnostmi situační frašky sehrát manželku váženého lékaře, jenž je všemi těmi úzkostmi, které při tom prožívá, vytrestán za svůj pochybený krok, který jej, jinak rozšafného manžela, zavede do zábavní místnosti mezi roztomilé dámičky pařížského polosvěta. Jak režie dovedla zachytit onu dobu v kostýmech, společenských zvyklostech, ve způsobu vyjadřování, v bujnosti zábav, které se vždy v dobách pozdějších posuzují shovívavěji, kankánových tanců s vyzývavě vystavovanými černými punčoškami v záplavě bílých krajek, v kontrastu francouzské měšťácké provincie s jejím obdivem pro vše, co přichází z Paříže-to bylo vskutku osvěžení z machy německé operetní režie. Tak z tohoto filmu si mohli vzít čeští filmaři poučení a z Kordova zcela otevřeného popisu lidí. V naší kinematografii nebylo tehdy možné ukázat kupříkladu generála nebo vypaseného faráře, také po jejich lidské stránce, naprosto ne špatné či ponižující, ale také ne vždy hrdinské a velebné - to by bylo tenkrát pokřiku, kdyby nakrásně prošli pod přísnými pohledy cenzury.