Casanova

Francouzský film pikantních dobrodružství "Casanova" cele odpovídal představě diváků, jakou měli o výpravném filmu, oproti tomu si nemyslím, že by následné "postelové scény" naplnily a uspokojily jejich představu o Casanovi jako nedostižném proutníkovi. Vždyť se psal rok 1934. Režisér René Barberie převzal klasickou látku o dobrodružstvích záletníka doslovně z literární předlohy, která ve stylu "Dekameronu" nebo "Povídek královny Navarské" řadí k sobě líčení milostných zážitků starého galantního hrdiny. Celková chudoba látky ve smyslu literárním nedávala autorovi filmové adaptace do rukou příliš podnětů, jaké by daly režisérovi dejme tomu: třeba Balzacovy "Rozmarné povídky". Autor filmového scénáře o Casanovi pak sám nenalezl v jeho osudech nic dost dramatického, nic zvlášť plastického nebo jinak vyjimečného, aby vznikl film, vybudovaný organicky z konfliktů odpovídajících filmovým zákonům. Casanova v tomto zpracování zvukového filmu je v bohatém kostýmním provedení v prostředí Benátek a versailleského zámku. Je zde umístěná vyprávěčská rekapitulace požítkářské epopeje dávno zašlé romantiky, tak blízké všem "donjuanským" námětům, které umění proslavilo. Vypravěčský styl použil filmu jako ilustrativního prostředku.Také hlavní představitel tragéd Ivan Možuchin měl úkol spíš široký než jdoucí do hloubky, takže: nevyužívá a nevychutnává všech možností muže hnaného za pouhým ukojením okamžité vášně bez síly, připnout se k veliké lásce ženy. Tak musí realizovat s kvapností sérii prchavých objetí a polibků, být předmětem šíleného zbožňování mezi dobrodružstvím benátským, kdy patricij, manžel nevěrné ženy, žene Casanovu před soud, odsuzují ho do vězení, kam také vniká vlídná ruka zbožňujících žen, a mezi pařížskými událostmi, kde hraje Casanova úlohu reformátora státních financí a odkud ho vyhání rozmar markýzy de Pompadour i s děvčetem, které jediné probouzelo v libertininovi pocit existence jakési trvalejší milostné metafyziky.