Byl jeden princ, kterému říkali Měděnec, protože měl tváře červené a kulaté jako měděnec. A bodejť by neměl, když v jednom kuse jedl, a to hlavně maso. Maso všeho druhu. Nechával jenom kosti. Byl to masožravec a tlusťoch. Jednou večer jel z přespolní zabíjačky a křoupal škvarky, když tu náhle slyší něžné zvuky harfy a na balkóně v domě u silnice spatří siluetu krásné dívky. Kam se hrabou škvarky na tu nádheru, pomyslil si princ a zahodil svou pochoutku a kornout si v rozpacích posadil na hlavu. Zamiloval se zkrátka až po ovar. Jen mu vrtalo hlavou, kdo to asi je. A hned jak přišel domů, dal to na starost dvornímu detektivovi. Ten zanedlouho zjistil, že dotyčná princezna, jmenuje se Bledule, anžto je bledá, což má z toho, že je výhradně kulturní a naprosto duševní! Živí se jen zeleninou a kompoty. Princ si pomyslil, že ho asi nebude chtít, když je tak jemná, ale pak se rozhodl, že ve jménu své lásky bude bojovat, a hned jí učinil písemnou nabídku k sňatku. Princezna se zrovna chtěla vdávat, pozvala tedy prince na oběd. Jenže jak ho uviděla, naskočila jí husí kůže, a že si ho nevezme, takového brutálního řimbabu. Nicméně, kvůli bontónu, ho ponoukla k jídlu. Princ poděkoval a vytáhl z kapsičky saka kvítek, k němuž přičichl. Princezna ho znovu pobídla, ale princ jí řekl, že již obědval, a znovu čichal. Bledule, celá vzrušená, zvolila si ho za svého manžela. A byla veselka. To si dal princ do nosu! Očichal celý tucet kytic a jenom šeřík si odřekl s odůvodněním, že je příliš tučným soustem. Princezna slzela dojetím. Když bylo po hostině, odešli chodbou s třinácti dveřmi. A na těch třináctých dveřích byl nápis: Nezaměstnaným vstup zakázán. Princ poučil princeznu, že tam nikdo nesmí, ani ona, neboť to je místo, kde rozjímá a duchovně se posiluje, což učiní právě teď. A poslal ji do ložnice, aby na něj čekala. Potom v ložnici princezně dokázal, že se opravdu velice posílil. Žili si krásně, jenom Bledule, když viděla Měděnce, jak místo jídla čichá ke kytkám, se strašně styděla za svůj žaludek a dvanácterník a – vůbec, i když se živila jenom kompoty. Jednou však princezna, vyděšena strašnými zvuky, vkročila do třinácté komnaty a zastihla manžela, jak se cpe. Princi, když ji spatřil, leknutím zaskočilo a – udusil se. Princezna mu vystrojila pohřeb a uctila jeho památku příkladnými činy: ihned se provdala za dvorního řezníka, sama se stala masožravou a postavila princi pomník z prvotřídního vepřového sádla. Jediné, co ovšem tomuto uměleckému dílu nesvědčilo, bylo teplé počasí – sádlo se roztěkalo. Ale říkejte si, co chcete, byl to přec jen příběh velké lásky.
[JH] Třináctá komnata prince Měděnce. Filmový přehled. 1980, zvláštní číslo D, nestránkováno.
