Dřevěné kříže

"Dřevěné kříže": Diváci měli možnost již vidět několik válečných film, také takové, které filmové umění a filmová technika právem zařadila ke svým nejlepším úspěchům. Byly to výrobky většinou americké a německé. Ale francouzský film "Dřevěné kříže" překonává vše, co tu bylo svou drsnou a tvrdou pravdivostí a tím věčně lidským v dobrém slova smyslu, co prozáří i nejtemnější a nejhroznější obrazy válečného pekla. Snad tuto ideovost vnesla do filmu Dorgélesova románová předloha. A tak se před diváky rozvíjí obrazy, které naprosto pochybeně by se považovaly za propagaci papučového pacifismu. Ti vojáci, doma a za frontou, rozdováděné děti, znovu a znovu se vracejí do zákopů a do pekelné výhně champagnské fronty, stávají se tam muži tvrdých, zřídka selhávajících nervů a nejsou jen bezduchými stroji v rukou velitelů. Třeba že to vzájemné zabíjení se zdá nesmyslným šílenstvím, třeba že tisíce dřevěných jsou nejstrašnější obžalobou těch, kteří buď války vyvolávají z hříšné touhy po násilnické moci a krvavé slávě, jakž i těch, kteří nedovedou nalézt jiných, lidštějších prostředků k řešení sporů - o tom ovšem přestanou přemýšlet před útokem na vesnici v nejprudší palbě ti muži v uniformách, zavelí-li důstojník: "Za Francii! Ta vesnice je přece naše!" A když bezprostředně po strašné bitvě ti reptající a zablácení otrhanci nastupují k defilírce, jaká to do unavených údů vjede jarost a jak skleslé hlavy se vzpřímí po povelu "Vzdejte čest vlajce!". Vem čert generála přitom - ale vlajka je tu, symbol Francie, vlasti! To je síla, která je žene opět na frontu, která je nutí vydržet v hrobkách rozstříleného hřbitova a granátových trychtýřích, která jim umožní snést duševní muka vědomí, že je doma lehkomyslné ženy a zábavychtivé milenky podvádějí, to je ta síla a pak ještě mužná povinnost kamarádství, jak je vytvářela vojna. Ne tedy zvířecký pud sebezáchovy. Aby pak film vyjádřil mravní velikost těchto prostých lidí a jejich hrdinství, vytvořil okolo nich dokonale věrné prostředí jednoho úseku fronty a etapy, s veškerou onou hrůzou bubnové dělostřelecké palby a divokosti i zákeřnosti boje muže proti muži. A když se do defilírky živých promítá defilírka mrtvých s kříži místo pušek, a když nakonec je bojiště zasypáno věnci a rostou z něho dřevěné kříže, pak si přitom vy živí vzpomeňte na utrpení a slávu těch mrtvích a dbejte, abyste byli jejich odkazu hodni. Byla to výzva a výstraha nejen Francii, která zažila slávu svého vítězství z roku 1918 a za devět let po natočení tohoto varovného filmu, pak porážku a ponížení z roku 1940.