Začátečnice hledá učitele italštiny zn. "Přijedu"

Diváka odchovaného původní tuzemskou televizní dramatickou produkcí, jistě hned tak něco na obrazovce nepřekvapí; nejnověji se do kategorie televizních neuvěřitelností zařadila „komedie ze současnosti“, kterou její autor, herec a příležitostný dramatik Pavel Soukup opatřil efektním názvem ZAČÁTEČNICE HLEDÁ UČITELE ITALŠTINY ZN. „PŘIJEDU“. Premiéru tohoto díla uvedl druhý televizní program poslední letošní dubnový čtvrtek večer. Příčinou fiaska této povážlivě nevtipné podivnosti, žánrově se pohybující mezi špatně napsanou bulvární fraškou a pokleslým pokračováním televizních Bakalářů, byla především úroveň Soukupovy scenáristické předlohy. Některé z jejích vad krásy nepřekvapily. Objevily se totiž – byť zdaleka ne v tak výrazné podobě – už v obou starších pokusech Pavla Soukupu na poli televizní dramatiky (A co vál, Silvestře? A Tajemství čínského velblouda). Mezi ně patří např. nevěrohodnost nepříliš logické zápletky, nedostatečná gradace a vypointování jednotlivých scén i celku a v neposlední řadě i nepříjemná snaha po vnějším efektu. Nově však tentokrát selhaly i někdejší přednosti obou zmíněných Soukupových her – živý dialog a herecky vděčně napsané postavy. Místo nich bylo tentokrát slyšet série násilně nastavovaných a především samoúčelných bonmotů pronášených plochými, těžko polidštitelnými karikaturami. Zmínku si zaslouží i nápadná inflace laciných gagů, dobře známých např. právě z Bakalářů. Pokoušet se diváky rozesmát pomocí podobně otřepaných „žertíků“ jako je ruka, která uvázla ve váze, „italský převlek“ jednoho z protagonistů či dokonce akutní záchvat „housera“ při vzepření milenky, lze v lepším případě považovat za naivitu, v horším pak za podceňování divákovy inteligence. To ostatně platí i o celém příběhu postaveném na zvlášť originální (!) anekdotě, jak dva přátelé chtěli třetího oženit na inzerát… Pavel Soukup napsal špatnou televizní komedii. To se může stát (a stává) i autorům talentovanějším a zkušenějším. Nemělo by se však stávat, aby podobné zmetky byly natáčeny a vysílány. Pak opravdu nezbývá než se ptát po způsobilosti dramaturgie a dalších spoluodpovědných – tentokrát konkrétně z pražské Hlavní redakce dramatického vysílání, případně jejich nadřízených. Je to nezodpovědné nejen vůči divákovi, ale i tvůrcům, kterým je souzeno podstoupit předem prohraný zápas a podobný opus realizovat. Tentokrát připadl Černý Petr na režisérku Pavlínu Moskalykovou. Zásluhou její a některých jejích spolupracovníků (zejména kameramana Vladimíra Holomka a herců Pavla Zedníčka a Jiřího Schmitzera) mohl divák alespoň chvílemi zapomenout na pocit trapnosti a těžkopádnosti. Považovat to však za rozhodující úspěch by bylo nesmysl. Výstižnější je hovořit o zneužívání talentu režisérky a popularity herců. Ovšem i ochota (či povinnost?) brát všechno by měla mít své meze. SVAČINA, Jan. Proč vůbec?. Scéna. 1988, roč. 13, č. 12 – 13, s. 7.