Jiří Schmitzer

Jiří Schmitzer je synem herce Jiří Sovák (1920-2000). Jeho umělecké zájmy se původně ubíraly hudebním směrem, v několika kapelách hrál na baskytaru, začal se učit zámečníkem, nakonec vystudoval elektrotechnickou průmyslovku. Po maturitě se až na druhý pokus dostal na DAMU, kde absolvoval studium herectví (1974). Své první angažmá nastoupil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (1974-1975), poté v rámci Armádního uměleckého souboru absolvoval vojenskou službu (1975-1976) a další dva roky hrál v pražském Ateliéru, který fungoval pod záštitou Státního divadelního studia (1976-1978). Následně se vrátil do ústeckého Činoherního studia (1978-1985), které tehdy sice stálo na okraji zájmu, ale sešly se zde významné osobnosti, jimž bylo jinde zapovězeno působit a díky nim Schmitzer mohl rozvíjet své herectví. Uplatnil se například v představeních Jakub a fatalista, Profesionální žena, Komedie masopustu nebo Kvadratura kruhu. V roce 1985 zahájil Schmitzer své dlouholeté působení ve Studiu Ypsilon, kde účinkuje dodnes, od roku 2003 však již pouze jako host. Ypsilonka se v té době vyprofilovala ve významnou alternativní scénu s osobnostně silným souborem a Schmitzer se zařadil mezi její přední herce. Z jeho jevištních vystoupení stojí za zmínku hra Vosková figura, oceněná Českým literárním fondem, dále například ve stylizovaných úpravách klasických kusů (Othello, Rusalka), ale hlavně v moderním repertoáru (Vše pro firmu, O ďáblovi, který sliboval hory doly, Horké to někdo rád atd.) V poslední době se nevyhýbá ani pohostinskému účinkování na jiných jevištích, například v Divadle Ungelt (Hra o manželství). Díky hereckému zázemí obou rodičů měl Schmitzer od počátku otevřenou cestu i do filmových a televizních studií, již jako čtyřletý se spolu s matkou objevil v úplných počátcích vysílání Československé televize. První skutečnou roli měl ale až v seriálu ELIŠKA A JEJÍ ROD (1966), následně se objevil v projektu KINOAUTOMAT (1967). Za první filmovou roli můžeme považovat až postavu veršujícího studenta ve filmu TAKŽE AHOJ (1970). Po několika dalších menších rolích ve filmech různých žánrů se divákům představil v dodnes populární komedii MAREČKU, PODEJTE MI PERO (1976), kde hrál spolu s otcem, Jiřím Sovákem. Po jeho boku se ostatně již rok předtím objevil v poměrně velké úloze v seriálu CHALUPÁŘI (1975). To byla ale také jejich poslední společná vystoupení před kamerou; dlouholeté odcizení vyplývající ze Sovákova rozchodu s první manželkou vyvrcholilo osobní roztržkou v 80. letech, kdy se Schmitzer jako viník autonehody pod vlivem alkoholu dostal do křížku se zákonem a poté se již oba herci přestali stýkat. Další a dodnes známé herecké příležitosti mu přinesly filmy Jiřího Menzela; poprvé hrál po boku Magdy Vášáryové správce pivovaru v hrabalovském filmu POSTŘIŽINY (1980), menší postavy pak ztvárnil i v dalších Menzelových snímcích, SLAVNOSTI SNĚŽENEK (1983) a VESNIČKO, MÁ STŘEDISKOVÁ (1985). Další zajímavé příležitosti mu poskytl František Vláčil (PASÁČEK Z DOLINY, 1983; STÍN KAPRADINY, 1984). V této době se Schmitzer postupně přehrál do rolí otců, které vytvořil v několika filmech pro děti (VEVERKA A KOUZELNÁ MUŠLE, 1988; KAČENKA A STRAŠIDLA, 1990). Z dekády let devadesátých stojí za zmínku postava poručíka Hamáčka v komedii ČERNÍ BARONI (1992), později ale dokázal zaujmout výraznějšími hereckými kreacemi například jako umrlec v Brabcově KYTICI (2000). Zcela mimořádný výkon odvedl Jiří Schmitzer jako politický vězeň Jaroslav Svoboda v dramatu BUMERANG (1997) a za tuto roli obdržel Českého lva za hlavní mužskou roli. Tento úspěch pak zopakoval po deseti letech, kdy dalšího Českého lva získal za kreaci despotického Richarda Hrstky ve filmu KRÁSKA V NESNÁZÍCH (2006). Výraznější role začal Schmitzer oproti předchozím dekádám v 90. letech vytvářet také v televizi, například v seriálech (KDYŽ SE SLUNCI NEDAŘÍ, 1996; ZDIVOČELÁ ZEMĚ, 1997), četné úlohy dostával i v televizních inscenacích (ZÁMEK V ČECHÁCH, 1992; SJEZD ABITURIENTŮ, 1999) a pohádkách (NEVĚSTA PRO PADDYHO, 1999), za zmínku stojí jeho negativní role Fanouše Zofa v televizním filmu z konce války VŮNĚ VANILKY (2001). Své mladistvé hudební zájmy rozvíjí Jiří Schmitzer dodnes, prosadil se jako osobitý a výrazný autor a interpret folkrockových písní, které koncertně prezentuje s vlastním kytarovým doprovodem. Skládá také hudbu pro divadelní představení, především pro domovskou scénu Ypsilonky, ale i pro Národní divadlo nebo ústecké Činoherní studio. Jeho hudba zazněla i v několika filmech. Svou písničkářskou tvorbu vydal již na třech CD. Výbor ze svých textů vydal knižně pod názvem Kanimůra ze Šardonu (2008). Jiří Schmitzer je podruhé ženatý a má tři děti.