Loupež Mony Lisy

Krádež Mony Lisy z pařížského Louvru vzbudila před dávnými lety v celém světě nevídaný rozruch. Desetiletí uplynula a případ již patřil historii, ale dosud tak živé, že jako filmový námět dovedl znovu probudit hodně zájmu. Sklenářský pomocník, který se zamiluje do parádivé dívky pro její podobnost s Monou Lisou a kvůli ní ukradne slavný obraz, je v daných poměrech dramatickým hrdinou - potud totiž, že miluje v ženě svůj ideál, domnívá se milovat ženu samu, tuctovou, fintivou, povrchní krasotinku. Rozčarování přichází pozdě, když za svůj zločin pyká před soudem. Tato charakterní role připadla Willy Forstovi. Představitel rolí komického zabarvení, založil tuto svou postavu vážně. Našel pro ni ve svém obličeji maskovaném knírkem, případný výraz od důvěřivé laškovné zamilovanosti po mužnou bolest a bezcílnost své tragické odvahy. Trude von Molo, filmově tenkrát ještě místy poněkud bezradná, byla mu v celku dobrou partnerkou. Bolváryho režie, měla šťastnou ruku od počátku, kde uvádí diváka do síní Louvru a seznamuje ho s originálem slavného díla, tak zejména na konci, kde scény ze soudní síně obrazově i zvukově jsou prostupovány záběry davového nadšení, jež ve zlodějovi vidí hrdinu italské vlasti. Omylem však byla scéna v kostele, kde se Peruggio plazí po kolenou - ač to odpovídá představě zbožnosti prostého italského člověka, pro našince na uzounké hranici mezi tragickým směšným, se zde povážlivě zakolísalo. Hudba Roberta Stolze podmalovávala namluvené partie a stupňovala místy mimický výraz vrcholných scén. Slow-fox "Proč se usmíváš Mono Liso?" si pro svou podbízivost našel rychlou odezvu i v obecenstvu.