Gustaf Gründgens

Německý herec Gustav Heinrich Arnold Gründgens se narodil 22. prosince 1899 v Düsseldorfu jako syn Huberta a Emmi Gründgensových. Jeho otec patřil k tzv. střední podnikatelské vrstvě - vlastnil malou továrničku o které zcela samozřejmě předpokládal, že ji Gustav jednou převezme. Ten ale měl, stejně jako jeho sestra Marita (1903-1985), budoucí výborná šansoniérka a kabaretní umělkyně, jiné plány... Už během studia na düsseldorfském gymnáziu a později obchodní škole proslul jako třídní klaun a neúnavný organizáror různých školních besídek a divadelních představení. Na podzim roku 1917 byl povolán do armády, ovšem nástupu do zákopů 1. světové války se, právě předstíráním svých bohatých divadelních zkušeností, úspěšně vyhnul. Hned po válce se přihlásil ke studiu na Vysoké škole múzických umění (tzv. Schauspielhaus ) v rodném Düsseldorfu. Od roku 1920 pak sbíral zkušenosti na scénách měst Halberstadtu, Kielu, Berlíně a Hamburku. Zpočátku působil jako herec převážně charakterních rolí, od roku 1925, kdy debutoval režií hry"Anja und Esther" svého přítele Klause Manna, i jako divadelní režisér. V létě roku 1926 se oženil s Klausovou sestrou Erikou, ale manželství vydrženou pouhé dva roky. Záhy po rozvodu se Gustaf (uměleckou podobu svého jména s "F" na konci používal od r. 1921) Gründgens odstěhoval do Berlína, kde získal angažmá v místním Německém divadle (Deutsches Theater). Současně však vystupoval i v kabaretech a hrál ve filmu (jako jeho první film se uvádí "Ich glaub' nie mehr an eine Frau" z r. 1929. Jako mnoho mladých herců a intelektuálů té doby se i on přikláněl k levicovému smýšlení a modernímu pojetí herectví. Roku 1932 byl jmenovám uměleckým vedoucím Státního divadla v Berlíně, kde téhož roku poprvé vystoupil ve své životní roli, kterou byl Mefistoteles z Goethegova "Fausta". Po krátkém pobytu ve Švýcarsku se r. 1934 vrátil do Berlína, kde přijal místo ředitele Státního pruského divadla. Roku 1936 se znovu oženil - tentokrát se jeho manželkou stala herečka Marianne Hoppe. Přestože Gustaf Gründgens nikdy nebyl příznivcem nacismu, stal se osobním chráněncem Hermanna Göringa, který patřil k velkým obdivovatelům jeho umění. Díky tomu herec mohl např. beztrestně odmítnout nabízenou hlavní roli v antisemitsky laděném filmu "Jud Süss". V předválečné době se Gustaf Gründgens těšil nejenom všeobecné oblibě diváků, ale i velice dobrému finančnímu zabezpečení - jeho vysoké příjmy mu umožňovaly pohodlný život v luxusní vile, k jeho chloubám patřila stáj ušlechtilých koní a drahý automobil. Získal též členství v Pruské státní radě a bylo mu uděleno několik různých uměleckých cen. Díky podpoře nejvyšších státních orgánů se mu podařilo i to, co si v době III. Říše nikdo jiný nedovolil - roku 1939 se stal režisérem a producentem filmu " Zwei Welten" (Dva světy), otevřeně se zabývajícího problematikou homosexuality, která byla nacisty odsuzována a nemilosrdně potírána. V uměleckých kruzích ovšem nebylo žádným tajemstvím, že mezi latentní homosexuály patří i Gründgens sám a že jeho manželství je pouhým pláštíkem, kterým toto svoje zaměření zastírá. Nicméně ani to jeho práci ani postavení nikterak neohrozilo. Přesto r.1943 Gustaf Gründgens vstoupil raději jako dobrovolník do armády a krátký čas sloužil u protilecké obrany v Holandsku. Koncem r. 1944 se sice mohl vrátit do civilu, ale protože všechna divadla byla zavřená a nikde se nehrálo, zůstal až do konce války bez práce. Po dobytí Berlína Rudou armádou byl Gründgens převezen do zajateckého tábora v Jamlitz. Vzhledem k tomu, že za něj orodovalo mnoho jeho významných kolegů a přátel (např. Paul Wegener, Erich Kästner či antifašista Ernst Busch, jehož Gründgensova přímluva zachránila během války před koncentrákem), strávil zde jenom necelých devět měsíců. Krátce po propuštění se Gründgens rozvedl a v Charlottenburgu u Berlína se vrátil ke své divadelní práci. V letech 1946-47 hrál ve východoberlínském Divadle Maxe Reinhardta, později působil jako ředitel Městského divadla v Düsseldorfu a od r. 1955 vedl soubor Dramatického divadla v Hamburku. Měl i mnoho zahraničních vystoupení a nadšené ovace na otevřeném jevišti sklízel v Moskvě, New Yorku či Edinburgu. Roku 1949 adoptoval mladého umělce Petra Gorského, jehož učinil svým spolupracovníkem (r. 1960 spolu natočili filmovou adaptaci "Fausta", kde Gustaf Gründgens vystupoval ve své tradiční roli i kostýmu Mefista) a také jediným zákonným dědicem. Roku 1963 se Gründgens vydal na vekolepé celosvětové turné, ze kterého mu už bohužel nebylo souzeno se vrátit. Ráno 7. října 1963 byl ve svém hotelovém pokoji v Manile na Filipínách nalezen mrtvý. Podle lékařského dobrovzdání zemřel na vnitřní krvácení, způsobené požitím velkého množství prášků na spaní. Zda šlo o úmysl, anebo o nešťastnou náhodu, se dodnes nepodařilo zjistit ani podle vzkazu, ponechaného hercem na dveřích pokoje. Psal v něm, že mu není dobře, potřebuje se vyspat a nepřeje si být buzen... Jeho tělo bylo přepraveno do Německa a uloženo na hamburském hřbitově Ohlsdorf. Několik let po Gründgensově smrti vedl jeho adoptivní syn soudní spor s Klausem Mannem, který ve svém románu "Mefisto" obvinil mrtvého herce z oportunismu a hanlivě se vyjadřoval i o jeho sexuální orientaci. Gorski při vyhrál a román je dodnes v Německu zakázaný. Osobnost slavného umělce inspirovala i několik dalších tvůrců, mezi nimi např. maďarského režiséra Istvána Szabó, který o něm r. 1981 natočil životopisný dokument, nazvaný - jak jinak - než "MEFISTO". Se jménem G. Gründgense je spojena i umělecká cena, udělovaná od r. 2011 jednou za dva roky v Hamburku vybrané zasloužilé osobnosti divadelní profese.