Střepy v hlavě

Atmosférický thriller s prvky hororu vypráví o lékařce, jež po úrazu hlavy začne trpět představami, že její blízké někdo vyměnil za dvojníky, přicházející ze světa za zrcadly. Interpretačně otevřený snímek mistrně buduje napětí a zneklidňujícími pocity, jež vyvolává, nenechá diváka v klidu. Po debutové, komorně laděné romanci z obchodního domu s názvem Cashback (2006) znamenal druhý celovečerní film londýnského módního fotografa Seana Ellise radikální změnu. Melancholický příběh o lásce a touze zachytit krásu konkrétního okamžiku následoval o dva roky později skličující mysteriózní thriller s nádechem psychologického hororu, o němž by bez předchozího vědomí režisérova jména jen málokdo řekl, že jej natočil Sean Ellis. Snímek premiérovaný na festivalu Sundance pojednává o mladé lékařce Gině McVeyové (Lena Headeyová), které se v životě začnou dít velmi podivné věci. Vše začíná nečekaným pádem zrcadla ze stěny při narozeninové oslavě jejího otce, po níž se ukáže, že střepy vždycky nepřinášejí štěstí. Pokračuje to hrdinčiným setkáním s vlastní dvojnicí a následnou autonehodou, jejíž obětí se stane a po níž trpí neustále narůstajícím pocitem, že její rodinu a partnera někdo vyměnil za dvojníky. Uvěří však někdo ženě, která utrpěla závažné poranění hlavy, že její blízcí nejsou ti, za které se vydávají? Už výchozí premisa filmu Střepy v hlavě je sama o sobě značně frustrující. Film, jehož scénář Sean Ellis napsal ještě před vznikem Cashbacku, staví na zprostředkovávání hrdinčiných subjektivních pocitů, jež diváka přibližují k její pozici pronásledované oběti a spolu s ní je nutí trpět stihomamem. Základním kamenem celého snímku je ponurá atmosféra, kterou režisér mimo jiné buduje prostřednictvím zneklidňující hudby, již střídají momenty nervy drásajícího ticha. Mistrně přitom buduje napětí, za nějž by se nestyděl ani Alfred Hitchcock, jehož slavnou koupelnovou scénu z Psycha Ellis parafrázuje. Napětí velmi účelně vytváří pomocí promyšlené práce s náznakem, jenž neustále povzbuzuje divákovu imaginaci. Ten je celou dobu nucený domýšlet si jednotlivé souvislosti a příčiny i jejich následky. Nezbývá mu, než jen tušit, co se vlastně před jeho očima odehrává a co přijde v následujících minutách. Interpretačně otevřený je i konec filmu, který nabízí hned několik možných výkladů. Střepy v hlavě jsou dílem, jež se člověku dostane pod kůži a jen tak ze sebe nedostane znepokojující pocity, které v něm vyvolá. Jana Bébarová, LFŠ 2014