Danton

"Danton" byl významný historický film, který v řadě úryvkovitých obrazů zachycuje průběh francouzské revoluce až k jejímu vyvrcholení v hrůzovládu výboru pro obecné blaho, ovládaného Robespierrem. Spojující dějovou nití jsou osudy velkého tribuna tohoto období Dantona. Stojí zde v kontrastu proti svému úlisnému příteli a později zjevnému nepříteli Robespierrovi. Robespierre nevynikal ani jako člověk, ani jako politik. Potrpěl si velmi na svůj zevnějšek, byl pedant a malicherný, lakomý, zakládal si velice na svých ctnostech a pochybné spravedlnosti a za tím vším se však skrýval ješitný, pyšný, domýšlivý, zbabělý, ale při tom nesmírně houževnatý člověk a této houževnatosti děkoval za svůj vzestup. Teď již dost o Robespierrovi, věnujme se Dantonovi. Ten byl člověk otevřený, planoucí vlastenectvím, oduševnělý člověk lidu, který jednal nikoliv ze ctižádosti, nýbrž jen v zájmu své vlasti. Veškeré jeho jednání vyvrcholilo v úmyslu sloužit vlasti. Čím více se ze začátku zasazoval o odstranění krále a šlechty jejich popravou, tím více byl později proti každému dalšímu krveprolití. Danton jako planoucí vlastenec měl pouze v úmyslu sjednat jak vnější, tak i vnitřní mír a musel se dožít tragického osudu, být nepochopen a padnout za oběť diktátorským Robespierrovým outkám. Tuto postavu vytvořil Fritz Kortner, který na tuto roli měl již předpoklad svou nápadnou podobou s Dantonem, jak jej představoval známý pařížský pomník. V této roli se po chutí vybouřil jeho patetický herecký temperament, který nemusel nikde krotit a omezovat, až na několik lyrických scén osobního štěstí. Plamenné řeči před lidem a konventem mu k tomu poskytly dost příležitostí. Gustaf Gründgens jako Robespierre dovedl jen málo dát svému potměšilému lidskému dravci s krvavými pařáty, snad proto, že mu dějiny ve svém nejistém stanovisku k tomu muži, který pro jedny je asketickým hrdinou revoluce a pro druhé pak zlým sobcem s diktátorskými choutkami, neposkytly dost opory. Jinak předvádí tento film někde vyhraněné, někde však zkreslené nejznámější typy revoluce. Režie si dala záležet na hromadných scénách, k nímž jí byly zřejmě vzorem dobové rytiny, které v některých okamžicích jako by ve fimu oživovaly. Na škodu zde však bylo, že z nepochopitelných důvodů je režie přerušuje drobnými epizodickými obrázky ze souběžných dějů. Jinak se o "Dantonovi" dá hovořit jako o dobrém německém historickém filmu.