Tarakanova

"Tarakanova". Doba Kateřiny II., carevny všech Rusů, se svou vojenskou slávou, dvorskými intrikami a milostnými pletkami stárnoucí carevny je bohatou, stále ještě nepřebernou zásobárnou látek pro romány, dramata a filmy. Francouzský režisér Raymond Bernard vybral si z ní podle námětu osvědčeného rutinéra Ladislava Vajdy příběh obzvlášť senzační, jenž mu umožnil rozvinout široce založené obrazy dvorského života s jeho oslňující nádherou a rušné, malebné scény z vojenských táborů za bitev. Kateřina má mezi svými nepřáteli Šuvalova, jenž za vlastní carevninu dceru, která se uzavírá světu v klášteře, nastrčí cikánku Tarakonovu, princezně k nerozeznání podobnou za tím účelem, aby podvrátil carevninu moc. Tarakanova nakonec sama věří, že je carevninou dcerou a dědičkou trůnu. Příběh se zaplétá tím, že i kníže Orlov, bývalý carevnin milenec, se zamiluje do cikánky. Zachrání ji sice před záhubou, ale nikoliv před odumřením světu. Předností filmu je pevná režie. Všichni tři představitelé hlavních rolí jsou známí sými sklony k teatrálnosti. Režisérovo vedení je od toho nebezpečí uchránilo. Éditha Jéhanne ve své dvojroli šťastně proplula mezi sentimentalitou a přílišnou měkkostí,k níž její role přímo sváděla. Olaf Fjord na rozdíl od svých přeslazených milovníků je zde mužný a nekolísavý. Klein Rogge je dobrým představitelem člověka,jdoucího za svým cílem každou cestou. Kromě zmíněných rušných dvorských a bitevních scén, kde jsou mistrně zvládnuty davové pohyby, projevuje režie jemný smysl též pro podrobnosti, jak například se jeví při tajemném pohřbu zavražděného cara, ponurých klenbách klášterů a přírodních snímcích.