Andrej Rublev

Naprosto fenomenální artový ruský snímek, který nepobere jen tak leckdo. Jednoduše řečeno, kdo nezvládl například český snímek Františka Vláčila 'Markéta Lazarová' (1967), tento ruský nechť raději rovnou nechá bez povšimnutí. Plně pochopit rozsah tohoto filosofického opusu není žádná legrace. Andrej Tarkovsky tímto svým druhým celovečerní počinem našemu Františku Vláčilovi konkuruje hodně silně. Vlastně ho doslova a do písmene překonal. Příběh je založen na době a životě slavné ruské malířské ikony 15. století Andreje Rubleva. Snímek mající celkovou stopáž bez pěti minut tři a půl hodiny ukazuje cestu umělce a osudů Rusů své doby. Všichni jsou rozděleni a mučení ideologickými a politickými konflikty, jako jsou perzekuce pohanů, znesvěcení církve, represálie velkovévodů, vládce obracejíc se proti vlastním lidem, mongolské a tatarské nájezdy či masové vraždy ve Vladimiru (ruské Město založené v roce 990). Rusové jsou tedy vyobrazeni jako mučedníci. Sám Rublev se během hádky se svým ideologickým soupeřem Theophanesem (příslušník byzantské aristokracie, který se stal mnichem a významným kronikářem) přirovnává coby ruský rolník ke Kristu a pokorně nese svůj kříž. Rublev jako umělec také trpí. Středověký chaos lidských činů a brutalita soužití nezná slitování. Dokáže se z něčeho takového zrodit ruský národ a ruská identita? Snímek se skládá z 8 epizod, kde nechybí ani prolog a epilog. Ve své době neměl hlavně v Rusku na růžích ustláno. Politicky nejasná témata zkoumající náboženství, uměleckou svobodu a roli umělce, zapříčinilo, že se sovětské úřady zdráhali snímek distribuovat jak na domácí půdě, tak i na mezinárodní úrovni. Avšak postupem času se stal uznávaným jako jeden z nejdůležitějších filmů všech dob. Dnes je tedy oslavován jako mistrovské filmové dílo a skutečně právem. Natočen byl černobílé, avšak na konci obsahuje barevné překvapení. Filosofický epos o temném středověku, který prostě nelze nevidět.

Nadhodnocený a povětšinou nudný a nezáživný film. Neupírám tomu určité kvality, celé je to hodně syrové a některé scény, např. nájezd tatarů, jsou značně působivé. Víc jak tříhodinová stopáž a občas neskutečně pomalé vyprávění, díky kterému nejde udržet pozornost, to ovšem celé pohřbilo. A mimochodem; scénami, ve kterých nechal Tarkovskij (zřejmě kvůli maximální autentičnosti) upálit živou krávu a polámat koně na schodech u mě teda tenhle režisér řádně klesnul. Hovado jedno sadistický.

Jak natočit nenatočitelné? Jak říci to, co nelze říct? Opravdu lze jedním filmem obsáhnout lidský osud? Andrej Tarkovskij se o to celý život snažil, ale podařilo se mu to? Samozřejmě, že nikoliv, aspoň ne zde. Život je krutý, občas radostný a místy nedávající smysl, přesně takový je i film, přesto je možno obsáhnout lidskou duši, zvláště tu širokou ruskou? Většina bude tvrdit ano, já zastávám opačný názor. Tarkovskému se jeho snaha nezdařila, na druhou stranu, autorský rukopis je naprosto nezaměnitelný, což mu může spousta jeho kolegů závidět. Avšak i to má svá úskalí, akčním režisérem rozhodně nebyl, což je bohužel nepopiratelné, neboť tyto scény jsou značně podprůměrné, ale o ty přeci nejde, psychologie, to je jeho hlavní zbraň. Filmový vědci, které bych přirovnal k vykladačům snů, budou bez sebe štěstím, tolik vrstev, těch odkazů, od náboženských, přes latentní homosexualitu, až po oslavu prapůvodního slovanství. Je nutno si však položit nejdůležitější otázku. Opravdu to tam je? Není to vše jen věštění z křišťálové koule či přesněji řečeno, jako uspořádat mistrovství světa v hokeji, ani ne na milimetrovém ledě? Jistěže je, my se nikdy nemýlíme, neomylnost neexistuje, neboť kritizovat Tarkovského by bylo jako vychvalovat Mein Kampf, coby literární skvost.

Tarkovského filmy vyžadují alespoň letmé tušení ruských reálií. Pak pochopíte alespoň zlomek z té ohromné skládačky záběrů. Konkrétně Rublev mě tedy moc neokouzlil, nebýt závěrečné části "Kolokol", jdu s hodnocením ještě níž.