Václava Kašpara den pátý

Dramatické pořady obracející se tematicky k významným událostem naší moderní historie a uváděné v rámci oslav jejich výročí jsou trvalou součástí programové skladby televizního vysílání. Velká spotřeba titulů tohoto specifického žánru jistě komplikuje každoročně situaci autorům stojícím před úkolem napsat podobnou hru. Není snadné vytvořit něco zásadně nového. Na rozdíl od dříve frekventovaných monumentalizujících portrétů osobností, které stály dějinným událostem v čele, se v současnosti stále více autorů pokouší o pohled zdola – převládá snaha dramaticky zobrazit, jak tyto události prožívali „řadoví“ lidé. Podobný přístup poskytuje autorům bezpochyby daleko více prostoru pro vlastní tvůrčí vklad. K této v principu objevnější a přínosnější linii patřila i hra scenáristy Jaroslava Homuty a režiséra Antonína Moskalyka VÁCLAVA KAŠPARA DEN PÁTÝ, kterou Československá televize uvedla u příležitosti letošního 38. výročí Vítězného února. Homutova a Moskalykova hra představuje v určitém směru vyhraněnou podobu zmíněného trendu. Její děj se odehrává v malé české pohorské vesničce v pěti únorových dnech roku 1948. Na komorně vymezeném půdorysu rozehrává Homuta drobné příběhy několika postav, které mají svým způsobem odrážet dobovou atmosféru zrající politické krize a nadcházejících převratných změn. Hra nabízí divákům kaleidoskopický obrázek ze života, v němž ústřední dramaticky nosný konflikt nahrazují dílčí nedorozumění a naznačená konfrontace názorů, které jsou důsledkem odlišných postojů. Patrně záměrně nedramatickému pojetí, soustředěnému na psychologickou drobnokresbu několika větších, vesměs kladných postav zachycených na pozadí dobové atmosféry, odpovídá i rozdělení partů ve hře. Na rozdíl od kladných nepřekračují záporné postavy představitelů reakčních sil (např. koňský handlíř Burda či statkář Leger) povšechně naznačenou typovou příslušnost. Pomyslnou dějovou osu hry tvoří peripetie kolem chystaného sňatku dvojice mladých hrdinů - horníka Tomáše a učitelky Venduly. Vedle soukromých problémů jim jejich úmysl komplikuje i vyostřující se politická situace. Paralelně s příběhem Tomáše a Venduly se odvíjí i několik vedlejších, menších zápletek, spjatých především s postavami jejich dědů – hornického důchodce Václava Kašpara a jeho kamaráda z dětství, hokynáře Ryndy. Jaroslav Homuta napsal scénář, v němž prokázal svou schopnost zručně fabulovat. Vybral ze života – ve vhodném společenském vzorku – univerzální typy a zasadil je do koloritu vypjaté doby. Toto zasazení nevede ovšem vždy k pocitu, že postoje oněch „lidiček“ vyrůstají právě ze specifik, určujících charakter oné doby vrcholícího politického boje. Některé z přece jen se vyskytujících drobnějších nedostatků předlohy se podařilo zakrýt režiséru Antonínu Moskalykovi při realizaci. Např. citlivě provedená evokace doby do jisté míry potlačila skrytou historickou indiferentnost děje. Hlavní pozornost věnoval Moskalyk práci s hercem. Herecky celé hře jednoznačně dominoval národní umělec Ladislav Pešek, který vytvořil postavu Vendulčina dědy, hokynáře Ryndy. Svého malého českého živnostníka, naivního i lidsky moudrého, který nechápe nutnost změn rozumem, ale citem, obohatil o potřebný „třetí“ rozměr a udělal z něj obdivuhodně životnou postavu. Ačkoliv Ladislav Pešek patří k nejstarší herecké generaci, byl jeho výkon takřka vzorovou ukázkou moderního, vnitřně dynamického herectví. Partnerem na úrovni byl Peškovi představitel Tomášova dědy Václava Kašpara — zasloužilý umělec Ota Sklenčka. I on si se svou, poněkud plošeji napsanou postavou, poradil skutečně obdivuhodným způsobem. (Jednostranné obsazování Oty Sklenčky do rolí moudrých spravedlivých starců by ovšem zasloužilo konečně změnu.) V konkurenci interpretačního mistrovství starších herců se neztratili ani oba představitelé mladého páru - Jan Hrušínský a Zlata Adamovská. Zvlášť potěšitelné (a překvapivé) je toto poznání v případě Adamovské. Režisér Moskalyk ji dovedl k výkonu, který naznačil, že má na víc než pouze „figurovat“ před kamerou Z ostatních herců se zmiňme ještě alespoň o nedávno zesnulém Vilému Besserovi, tradičně výrazově přesném v jedné ze svých posledních televizních postav – chlapeckém předáku Bauchovi. Hra Václava Kašpara den pátý představovala i přes určité výhrady solidní průměr televizní dramatické produkce, což u titulů tohoto žánru není ani zdaleka pravidlem. SVAČINA, Jan. Václava Kašpara den pátý. Scéna. 1986, roč. 11, č. 7, s. 5.