Eduard Verner

Eduard Verner celý svůj život prožil v Praze, kde se narodil v roce 1943. Jeho otec byl právník a matka byla dlouhá léta učitelkou.V roce 1960 ukončil středoškolské vzdělání maturitní zkouškou na jedenáctileté střední škole v Praze na Smíchově. Pokoušel se o přijetí do učení, když chtěl být typografem, ale pro potíže zraku musel již v prvním ročníku učiliště opustit. Po nějakou dobu pracoval na stavbě a ještě se chtěl uchytit v profesi knihovnické, když studoval na střední knihovnické škole po dobu jednoho roku. V roce 1964 byl přijat ke studiu dramaturgie a scenáristiky na FAMU v Praze. Po absolutoriu v roce 1968, kde se blýskl scénářem Utrpení mladého Boháčka a ještě prací Problémy dramatizací díla F. M. Dostojevského, nastoupil jako dramaturg dramatických pořadů v Československé televizi. Vedle dramaturgické práce se rovněž pustil i do psaní scénářů, po roce od ukončení FAMU byl v rámci jeho faktického filmového debutu realizován jeho scénář v podobě celovečerního filmu Utrpení mladého Boháčka /1969, rež. František Filip/. Dalším filmem, která vycházel z jeho scénáře byl až film Vyžilý Boudník /1990, rež. Václav Křístek + Rudolf Ráž/. Za použití textů Guillauma Apollinaira byl natočen film Podivuhodná dobrodružství barona D´Ormesana; napsal též scénáře k celé řadě velmi úspěšných televizních inscenací - Hříšníci /1972, rež. František Filip/, Horolezci /1973, rež. Bruno Šefranka, scénář + Václav Cibula/, Neameričané /1973, rež. Antonín Moskalyk, podle Alvaha Bessieho/, Fata morgana /1976, rež. Jiří Bělka/, Ohnivý kříž /1977, rež. Karel Pokorný, podle Judsona Philipse/, Děti padají vzhůru /1978, rež. Miroslava Valová, podle Hanse Fitzhuma/, Řekni mi to beze slov /1980, rež. Evžen Němec/, Veteráni /1981, rež. František Laurin/, Ubohý pan Kufalt /1981, rež. František Filip, podle Hanse Fallady/, Zkouška /1981, rež. František Filip, scénář + Jaroslav Merunka/, O Vánocích nechci slyšet ani slovo /1982, rež. Pavel Háša, scénář + Rudolf Ráž/, Oblouk světla /1983, rež. Jiří Svoboda/, Tři cesty k domovu /1983, rež. František Filip, scénář + Rudolf Ráž/, Pátá stanice /1984, rež. Vladimír Kavčiak/, Návrat /1988, rež. Marcel Dekanovský, podle Rudolfa Kalčíka/, Lék pod kůži/1988, rež. Jana Semschová/, Zpráva o jednom souboji /1989, rež. Vladimír Kavčiak/,- Hra na Barbaru /1989, rež. Anna Procházková, podle Jonathana Burkeho/, Melánie, Melánie /1993, rež. Vladimír Drha/, Narozeniny /1994, rež. Luba Velecká, podle Maria Frattiho/, Elegantní řešení /1994, rež. Zdeněk Zelenka, adaptace komedie Charlotty Francisové - Utěš mě jablky/, Stenotypisté /1995, rež. Vladimír Strnisko, adaptace stejnojmenné divadelní hry Murraye Schisgala/, Prázdninové známosti /1995, rež. Viktor Polesný, podle Pamely Johnsonové/, miniseriál Ďábel v Praze /1997, rež. Otakar Kosek, scénář + Rudolf Ráž/, Silná jako smrt /1997, rež. Viktor Polesný, podle Guy de Maupassanta/, Sjezd abiturientů /2000, rež. Viktor Polesný, podle Franze Werfela/, Lišák /2002, rež. Lucie Bělohradská, podle Davida Herberta Lawrence/, Miláček /2002, rež. Dušan Klein, podle Guy de Maupassanta/, Borůvkový vrch /2002, rež. Dušan Klein/, Pátek čtrnáctého /2003, rež. Václav Křístek, podle Petra Scheuera/, minisérie ve smrti sami /2004, rež. Dušan Klein, podle Hanse Fallady/ a další scénáře k méně rozsáhlým dramatizacím. Velmi činorodě spolupracoval po delší časové období i s Československým rozhlasem, který uvedl Vernerovy hry - Soupeři /1963/, Rozhodující chvíle /1964/, Muž na pár dnů /1973/, Bušení srdce/1976/, Sláva za oponou /1983/, Chalupa /seriál pro dětského posluchače, 1983, spolu s Vojtěchem Steklačem/, Šachy /seriál pro dětského posluchače, 1983/, Odměna /1983/, Komoří Jeho Veličenstva /1988/, Zpověď /1990/ a Zajatci polárního moře /1992/. Eduard Verner prožil v Praze nejen celý svůj život, ale i převážnou část úspěchů i dílčích neúspěchů a zde také ve věku nedožitých 60ti let v roce 2003 zemřel. Erkul