Po pohřbu papeže zvolí konkláve nového. Má jím být kardinál Melville, který se však na poslední chvíli zalekne těžkého úkolu a odmítne vystoupit na balkonu před shromážděnými věřícími. Preláti se tak ocitají v choulostivé situaci, protože sice papeže zvolili, ale zatím ho veřejně nevyhlásili, což je podmínka volby. Přivolaný psycholog Bruzzi jim příliš nepomůže, ale doporučí jim svou manželku, k níž tiskový mluvčí s ochrankou starého pána přivezou inkognito. Vzápětí se stane ještě něco horšího: papež jim zmizí v římských ulicích. Mluvčí to před kardinály tři dny tají. Ti mezitím nesmějí opustit Vatikán právě tak jako profesor Bruzzi, který pro ně uspořádá přímo na nádvoří volejbalový turnaj. Svatý otec zatím ve městě pozoruje obyčejný život, setká se s herci, připravujícími premiéru Čechovova Racka a přemýšlí o svém životě. Nakonec se vrátí do Vatikánu a vystoupí před veřejností, ale jen proto, aby všem sdělil, že úkol, svěřený mu Bohem, nemůže přijmout, protože se na něj cítí příliš slabý. Kardinálové se tedy ocitají ve stejné situaci jako na počátku... – Režisér Nanni Moretti ve snímku Máme papeže! (což je formulka vyhlášení výsledku volby) zvolil žánr hořké komedie se satirickými prvky. Z pohledu ateisty nahlíží na církev jako na zkostnatělou instituci příliš pohrouženou do sebe. Představuje sbor kardinálů jako vesměs staré muže na konci životní cesty a odtržené od reality. Nijak je však nekritizuje a nekarikuje. V četných epizodách, odehrávajících se za zdmi Vatikánu i v římských ulicích, zdařile rozvíjí původní nápad a dodává mu další motivy (ukazuje reakce lidí či médií na neobvyklou situaci s neznámým zvoleným pontifikem, který vlastně není, pohrává si s papežovou minulostí, v níž se chtěl původně stát hercem apod.). Zdrojem humorných situací je zejména Bruzziho působení mezi kardinály (vedle zmíněného turnaje je obehraje v kartách nebo jim radí, jak nakládat s léky). Kromě papeže a profesora je protagonistou i tiskový mluvčí, jenž obratně, leč marně zapírá zmizení svého nadřízeného, když do jeho „role“ dosadí švýcarského gardistu, kterého zavře v papežových komnatách a přikáže mu, aby se kardinálům občas zjevil jako silueta za oknem. Mezi početným shlukem prelátů typizuje jen několik z nich. – Snímek se nemohl natáčet na autentických místech, proto byl realizován v ateliéru a v některých římských palácích. Navzdory tomu působí „vatikánské“ sekvence velmi věrohodně. Nespornou kvalitou jsou civilní a přesvědčivé výkony Michela Piccoliho, Nanniho Morettiho a Jerzyho Stuhra.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2012/6
