Máme papeže!

Líbí se mi tradice při volbě nového papeže, když věřící čekají na náměstí na kouř, aby se dozvěděli, že volba byla uskutečněna. Příběh divákovi poskytne zákulisí volby papežské konkláve a pohled na rozhodování jednotlivých kardinálů. Že se to tentokrát příliš nevydařilo a nový papež si chce ujasnit své vzpomínky a rozmyslet budoucí kroky, je už něco jiného. To tvoří vlastní příběh. Čekání kardinálského sboru je ozvláštněno partičkami karet nebo volejbalovým turnajem mezi jednotlivými kontinenty. To přináší humor a příjemnou atmosféru, stejně jako postava velitele švýcarské stráže, který stínuje za okny postavu papeže. Určitě zaujme v hlavní roli Michel Piccoli a jako mluvčí papeže Jerzy Stuhr.

Volba papeže. Naposledy jsme ji mohli sledovat v roce 2005. Jenže jen z venku, a to sledováním komínu, až se z něj poline kouř. Té volbě se říká konkláve a má svá pravidla, má své procesy. Do tohoto prostředí volby nás přivádí humorně laděné drama Máme papeže. Místy působí jako hraný dokument. Hlavní role obsadily velké herecké legendy – Michel Piccoli a Jerzy Stuhr. Filmaři se díky realizaci snímku dostali do míst, kam se běžný člověk hned tak nedostane. Církevní hodnostáři jsou zde zobrazováni jako obyčejní lidé, majíc své neduhy, své koníčky a nálady. Podle pravidel má papež přijmout své poslání až na třetí dotaz, pak si zvolí jméno a prohlásí se ona slavná věta: „Annuntio vobis gaudium magnum. Habemus Papam!“ Co se stane, když se ten, kdo je zvolen papežem, své funkce zalekne a odmítne ji přijmout? Tak o tom tento film hlavně je. Filmaři se zde jednomu vyhnuli, a to pojmenování hlavního hrdiny. Pokud jde o herecké výkony, tak jednoznačně nejlepší a nejkouzelnější výkon předvádí Jerzy Stuhr, co by vatikánský mluvčí a tajemník.

Na 46. mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech uveden v sekci Horizonty. Habemus Papam (= máme papeže, latinsky, uváděno vždy při zvolení nového papeže z centrálního balkonu baziliky svatého Petra) byl na festivalu velmi dobře divácky hodnocen. To byl také ten hlavní důvod, proč jsem na něj vyrazil. Režisér a zároveň představitel jednoho z hlavního hrdinů Nanni Moretti si bravurně dělá srandu z církve a psychologie (či psychiatrie? nejsem moc odborník), ale zároveň nic nezesměšňuje. Přesto že se jedná o tak choulostivé téma, jako je nejistota hlavy církve, je vše natočeno s citem, tak aby to nikoho neurazilo (i když dvě Italky sedící vedle rozhořčeně opustili sál poté, co kardinálové sehrávali zápas ve volejbale). Jedná se o drama, které je pojaté jako komedie a já osobně jsem se smál celý film. Srovnám-li s ostatním, co jsem měl možnost letos ve Varech vidět, je u mě Habemus Papam na předních místech. Navíc se mi líbila ukázka toho, že i ve Vatikánu používají nejnovější a nejmodernější zařízení...

Rafinovaný film, který to hraje na obě strany, tedy přesněji řečeno - doufá v to ... Moretti své názory schovává za hravost kardinálských sukní a laskavým humorem mlží kritiku církve, aby si však zároveň rýpnul do světských odborníků, kteří nedokáží pomoct ani sami sobě. Neokoukaný pohled do zapovězených míst je přinejmenším zajímavý, papežova cesta za přijmutím odpovědnosti už mnohem méně, humor je místy infantilní - z většiny zúčastněných dělá pitomce, konec překvapivý a z hereckých výkonů je nejlepší ten Jerzy Stuhra, takže - cholera jasna, čtyři hvězdy, víc nedám.