NEDOHLEDNÉ DÁLKY
Nikolaj Virta byly nejúspěšnější inscenací loňské sezóny v Moskvě. Ačkoli je to silné dramatické dílo, nepovšimla si ho naše divadla. Naštěstí je nepřehlédla televize. Virta nejen klade nevšední, vzrušující a v současné dramatice zcela novou otázku, ale především – což pokládám za největší přínos – na ni otevřeně, odvážně odpovídá. Nestačí chodit do zaměstnání, plnit samozřejmé občanské a stranické povinnosti, pilně studovat, ženit se, vychovávat děti, aby člověk mohl říci „žiji!“. Žít znamená bojovat – v životě soukromém i veřejném. A hra začíná v okamžiku, kdy téměř padesátiletý agronom Chižňakov začíná žít. Místo postupu, lepších podmínek k dalšímu studiu a k zábavě pro jeho ženu (blíž městu a vůz k dispozici) – strana navrhne Chižňakovovi, aby převzal neodpovědným řízením zruinovaný kolchoz, odříznutý od světa. Chižňakov splní svou povinnost, ale v hloubi duše je roztrpčen, protože je přesvědčen, že mu tím strana zničila život. Začíná bolestný vývoj: rve se s lidmi, s kolchozním i funkcionáři na oblasti, přemáhá nepřátelství, lhostejnost, sobectví, lstivost a „osobní polívčičky“. Nové životní okolnosti zbořily jako domek z karet jeho zdánlivě dosud šťastné manželství. V zápalu boje na jedné frontě musí zahájit boj ještě na druhé: vyřešit své soukromí. Těžce se vyvíjí od první chvíle až k závěrečnému poznání, že teprve teď začal žít. Virta odpovídá na otázku a ukazuje člověka žijícího, bojujícího – a to dalo jeho dílu ryzí tvar dramatu.
A ještě jeden přínos hry: do pojmu kladného hrdiny, tolikrát zprofanovaného v posledních letech, vdechl život. Postavil před diváka svou vlastní představu kladného hrdiny dnešních dnů – netradiční, novou, strhující i pobuřující. Chižňakov není mladý, krásný, výjimečný ani laskavý a dobrý ve smyslu konvenčního výkladu tohoto pojmu. Je panovačný, vzteklý, ano i drsný! Svět má přímočaře rozdělený: kde cítí živé srdce, poctivost a odvahu, tam je chlapisky něžný; na druhé straně zapomíná na diplomatické vyjednávání a ustálené formy. Nebo vyřešení jeho manželského problému. V lecjaké sentimentální dušičce jistě vyvolá pohoršení, jak tvrdě, bezohledně a naráz skoncuje se ženou, když neumí pochopit jeho pojetí života a stojí mu v cestě. Nevím, jaký postoj by k němu zaujal rozvodový senát – vždyť s ní přece žil dlouhá léta, ona nebyla ani do větru, ani hrubá a docela dobře se o něj starala. A přece – je to krásný, přitažlivý, současný člověk! Je živý, smělý a nebojí se zranění. Jde houževnatě za tím, co považuje za správné.
Ať mi prominou ti, kteří se na úspěchu Virtovy hry v televizi podíleli nemenší měrou: režisér
Jan Valášek, herci
Ota Sklenčka (Chižňakov),
Jiřina Šejbalová,
Libuše Pešková,
Antonie Hegerlíková,
J.V. Švec a ti druzí. Mohu je už jen jmenovat. Zavinil to
Nikolaj Virta a neobvyklý čin televizní dramaturgie. (Jen ty nešťastné dekorace krajin – jak bila do očí kašírovanost vedle filmových dotáček!).
STRÁNSKÁ, Alena. [i]Co se děje v televizi: Nedohledné dálky.[/i] Divadelní noviny. 1958 – 1959, roč. 2, č. 15, s. 8. [upraveno]
