Jiřina Šejbalová

Významná česká herečka Jiřina Šejbalová (provdaná Pipková) pocházela z rodiny s bohatým kulturním zázemím, různým uměleckým oborům se věnovali rodiče i prarodiče. Jiřina od dětství zpívala (tyto vlohy měla po matce), disponovala i zjevným hereckým talentem. Zatímco řadě jiných dívek byl v té době sen o umělecké kariéře zapovězen, Jiřina Šejbalová měla díky pochopení rodiny cestu k múzám otevřenou. Svým zpěvem zaujala ředitele chrámového sboru pražského kostela svatého Tomáše a na jeho doporučení začala studovat zpěv na konzervatoři (1920-1925), další dva roky pak získala průpravu na dramatickém oddělení téže školy. Po dokončení konzervatoře s úspěchem vystoupila jako zpěvačka na scéně Národního divadla v Brně, ale nabídku angažmá odmítla; upřednostnila avantgardní scénu Dada, kde se pod vedením E. F. Buriana a J. Frejky vyvinula v zajímavou hereckou osobnost. Kromě ovací z řad mladých intelektuálně založených diváků získala pozornost i známých divadelních tvůrců a dostala několik drobných rolí v Národním divadle. Nakonec zde získala stálé angažmá (1928) a s naší první scénou zůstala spjata až do roku 1971, kdy odešla do penze. Ve třicátých letech byly doménou Jiřiny Šejbalové postavy moderních dívek sportovního založení a nekomplikovaného charakteru. Zaujala především v inscenacích Jiřího Frejky (Schovávaná na schodech, Vzbouření na vsi, Jak se vám líbí), který se její moderní dívčí herectví snažil prosadit i do klasického repertoáru. Na přelomu 30. a 40. let se Jiřina Šejbalová začala propracovávat k titulním rolím dramatického žánru a tragickým postavám dokázala oproti minulým pojetím dát civilní podobu. Nadále se ale nevyhýbala ani komediálnímu žánru (Hrátky s čertem, Pygmalion), již v padesátých letech se začala přehrávat do postav stárnoucích a starých žen, vesměs životem zklamaných (Srpnová neděle, Racek, Zkouška ohněm). Kromě desítek stěžejních rolí na scéně Národního divadla má na svém kontě Jiřina Šejbalová i řadu postav ve filmu, později také v televizi. Její první vystoupení na filmovém plátně spadá ještě do němé éry, jako Hanka se objevila v nenáročném melodramatu HANKA A JINDRA (1929), tedy krátce po svém vstupu na prkna Národního divadla. Hned v počátcích zvukového filmu dostala zajímavou příležitost v titulu ZE SOBOTY NA NEDĚLI (1931). Typ mondénních paniček, záletných dívek a žen, které ztvárňovala na jevišti, ji provázel i ve filmu, v době prvorepublikové a protektorátní éry hrála podobné role v řadě často průměrných filmů. Z jejích filmových úloh té doby stojí za zmínku rozvedená Míla Venturová ve filmu KVOČNA (1937) nebo postava paní Žofky v historické komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938; stejnou roli hrála v téže době i v divadle). Zaujala také hlavní rolí ve filmu HUMORESKA (1939), v němž režisér Otakar Vávra nad dobový průměr povýšil hereččin zavedený typ nevěrné paničky. Po dalším Vávrově filmu MASKOVANÁ MILENKA (1940) se Šejbalová věnovala osm let výhradně práci v divadle. Po svém návratu před kameru koncem čtyřicátých let dospěla Jiřina Šejbalová k uměleckým vrcholům svého filmového herectví, což lze doložit několika mimořádně zdařilými tituly té doby. Zajímavou kreaci hostinské Boženy vytvořila v nadčasové poláčkovské komedii HOSTINEC „U KAMENNÉHO STOLU“ (1948), postavy různých charakterů pak hrála v dalších filmech padesátých let. Strhující výkon pak podala v psychologicky složité úloze stárnoucí Kláry Rýdlové ve filmu VLČÍ JÁMA (1957). Za tento film pak získala i mezinárodní ocenění – na festivalu v Benátkách v roce 1958 obdržela Zlatou medaili za herecký výkon. Typově podobné role sobeckých a panovačných žen na prahu stáří pak hrála v dalších filmech, z nichž za zmínku stojí SRPNOVÁ NEDĚLE (1960), zfilmovaná podoba stejnojmenné divadelní hry. V šedesátých letech začala Šejbalová více pracovat také pro televizi, účinkovala v řadě zdařilých inscenací. Za všechny připomeňme vysoce ceněné SLZY, KTERÉ SVĚT NEVIDÍ (1962), detektivku PROMIŇTE, OMYL (1963) nebo komedii LÁSKA JAKO TRÁM (1967). Ze seriálů stojí za zmínku SŇATKY Z ROZUMU (1968), kde stanula jako paní radová Váchová po boku Miloše Nedbala, nebo postava tetičky v komediálním cyklu TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA (1971). Z filmových rolí Šejbalové té doby stojí za pozornost pozoruhodná podvodnice Trčková v legendárních SVĚTÁCÍCH (1969), dvakrát vytvořila manželský pár se svým divadelním kolegou Bohušem Záhorským ve filmech ZLATÁ SVATBA (1972) a NÁŠ DĚDEK JOSEF (1976). Shodou okolností poslední filmová role Jiřiny Šejbalové byla zároveň hlavní – v zajímavém psychologickém snímku SÓLO PRO STAROU DÁMU (1978) hrála Marii Hahnovou, která se po letech vrací do Prahy. Ambice slibného filmu zůstaly nenaplněny, nicméně Šejbalová získala za svůj výkon v této roli několik cen včetně Zvláštního uznání za herecký výkon na mezinárodním filmovém festivalu ve španělském Valladolidu. Definitivním rozloučením s kamerou pak pro ni byla televizní inscenace NEZRALÉ MALINY (1980). V šedesátých letech začala Jiřina Šejbalová působit také pedagogicky, od roku 1968 byla profesorkou na pražské DAMU, kde vyučovala jevištní řeč. Ve stejné době také napsala dvě kuchařské knihy proložené hereckými vzpomínkami. Naopak přímo o ní byly napsány knihy s lakonickým názvem Jiřina Šejbalová (1966, 1986), zatím naposledy připomněl její osobnost Pavel Taussig biografií Jiřina Šejbalová – sólo pro velkou herečku (2005), dočkala se i filmového medailónu, opět pojmenovaného JIŘINA ŠEJBALOVÁ (1961). Nutno také připomenout, že kromě divadla, filmu, televize a vlastní literární činnosti rozvinula Jiřina Šejbalová bohatou tvůrčí aktivitu také v rozhlase. V roce 1958 byla nepochybně v návaznosti na mezinárodní úspěch VLČÍ JÁMY jmenována Zasloužilou umělkyní, při příležitosti šedesátých narozenin pak dostala titul Národní umělkyně. Jiřina Šejbalová zemřela v Praze 23. srpna 1981 krátce před svými 76. narozeninami.