Autentický příběh o muži, jenž přežil zánik svého kmene a národa. V horách Mount Lassen v severní Kalifornii byl 29. srpna 1911, nedaleko budovy jatek, nalezen místními dělníky narosto vyčerpaný muž, byl na pokraji zoufalství, neboť šest let nepromluvil s člověkem - o životním příběhu tohoto muže je film, který je zároveň obžalobou lidské chamtivosti a duševní omezenosti "bílé rasy", která ve své nadřazené nadutosti genocidou vyhladila celé indiánské kmeny...
Otřesný, smutný příběh muže začal, když tlupa sedmnácti ozbrojenců pod vedením legendárních zabíječů Indiánů Andersona a Gooda napadla yahijskou vesnici na březích Mlýnské bystřiny. Rozestavili se na stráních kolem vsi, takže nikdo nemohl nepozorovaně prchnout, a zahájili palbu na spící indiány. Mlýnská bystřina zčervenala krví nevinných obětí. Podle úředních záznamů bylo zabito 74 rudochů.
Zachránilo se jen několik Yahiů, mezi nimi tříletý Iši a jeho matka. Iši si tento masakr dobře pamatoval, ale nechtěl o něm příliš mluvit, byla to pro něj bolestná vzpomínka, neboť tehdy byl zabit jeho otec. Útočníci vyplenili vesnici a vrátili se triumfálně se skalpy povražděných Indiánů u opasků.
Sami Yanové o skalpování nic nevěděli, dokud jim tento barbarský obyčej nepředvedli běloši. Yahiové se stahovali stále dál od bílých osadníků, vymírali a hlad je hnal z místa na místo. Osadníci přísahali, že indiány vyhubí. V tomto předsevzetí vynikali především čtyři kovbojové, kteří měli k vystopování skrývajících se indiánů vycvičené psy. Pronásledovali Yahie až za Mlýnskou bystřinu a pak proti jejímu proudu až k velké jeskyni u Campo Ceco, jež později dostala název Kingsleyho jeskyně, podle Normana Kingsleye, vůdce zabijáků. Na tomto odlehlém a poměrně bezpečném místě se ukryla skupina třiatřiceti Yahiů včetně dětí a batolat. Proti čtyřem zuřivým ozbrojencům se psy však byli Indiáni zcela bezbranní. Kovbojové je všechny pobili opakovačkami a velkorážními revolvery. To se stalo v roce 1871.
Kolem Mlýnské bystřiny se rozhostil klid a mír. Zdálo se, že kmen Yahiů byl vyhuben. Mrtvoly všech pobitých Indiánů z jeskyně zmizely. Hrstka Yahiů ještě přežila. Odnesli své mrtvé soukmenovce a uspořádali jim obřadný pohřeb. V té době bylo Išimu asi osm nebo devět let, takže se mohl zúčastnit tohoto pohřbu, ale nikdy o tom nemluvil.
Yahiové tedy nebyli zcela vyhubeni, ale těch, co zbyli, nemohlo být víc než patnáct nebo šestnáct. Odtáhli ještě dál od území bělochů a žili jako štvaná zvěř zhruba po čtyři desetiletí „jako nejmenší svobodný národ na světě“, jak to vyjádřil profesor Kroeber. Nakonec r. 1906 potkala skupina posledních čtyř dožívajících Yahiú (Ishi, jeho matka, sestra a indiánský stařec) bělochy, topografy, kteří vyměřovaly mapy. Indiáni se v hrůze rozprchli, topografové neměli ani tolik studu, aby tyto zubožené Indiány neokradli o trochu jídla, které nalezli v táboře. Když běloši odešli, Ishy se vrátil k matce, ale ta za tři dny po strašném leknutí ze setkání s typogafy umírá, Ishi zůstal sám - sestra a indiánský stařec se již nikdy nevrátili...
A tak zůstal na světě poslední Indián svého kmene a poslední svobodný Indián Spojených států vůbec. Žil sám celá léta. Žil tak, jak ho to naučili staří jeho kmene. Byl vytrvalý a neuvěřitelně skromný. Všechno překonal. Jenom jedno, jak později vyprávěl, překonat nedokázal. Žít bez lidí. Stýskalo se mu po nich. Celá dlouhá léta neviděl člověka! A jednoho dne, čtyřicet let poté, kdy poprvé utekl před bělochy, se k lidem vrátil. A v tomto bodě začíná odvíjet náš film...
