Radosti života

Ačkoliv biografie českých uměleckých velikánů jsou u nás často publikovanou a čtenáři vyhledávanou literaturou, životní osudy všestranně nadaného Františka Gellnera jako by byly onou výjimkou, jež potvrzuje pravidlo. V beletrii se s jeho jménem takřka nesetkáme, ještě vzácnější je v naší dramatické tvorbě. Teprve původní televizní inscenace nazvaná Radosti života překonala dlouholetý ostych před košatými, poutavými, i když ne vždy tak bouřlivými osudy Františka Gellnera a pokusila se je prostřednictvím obrazovky přiblížit televiznímu publiku. Autor scénáře Ludvík Kundera si byl dobře vědom překážek, které v sobě skrývá křivolaká a z hlediska zestručňujícího dramatizačního pohledu (časově i lokálně) nesourodá básníkova životní pouť. Kromě toho musel čelit letitému, značně zjednodušujícímu, bohužel ale vžitému a všepřekrývajícímu pohledu na „anarchistické buřičství“ Františka Gellnera. První překážku překonal tím, že si z třiceti-leté básníkovy životní dráhy vybral čtyři, v umělcově genezi rozhodující křižovatky. Základní situace chronologicky seřadil a obklopil událostmi, jež byly pro dané období Gellnerova života charakteristické. Tak vznikly čtyři, faktograficky značně koncentrované kapitoly. První nám představila mladého básníka, seznamujícího se se společností soustředěnou kolem Neumannovy olšanské vily. (Je zajímavé, že autor scénáře při výběru Gellnerových vrstevníků vynechal tak výraznou individualitu jako byl Viktor Dyk. Za povšimnutí stojí i to, že dvěma členům kroužku nahradil skutečná příjmení podobně znějícími jmény.) V této kapitole se několika letmými zmínkami seznamujeme také s kořeny Gellnerova bohémsky temperamentního, leckdy cynického, ale přitom snadno zranitelného vztahu k okolí. První kapitola, zdůrazňující Gellnerovo neujasněné anarchistické bouřliváctví, do značné míry potvrzuje vžitý, a nutno zdůraznit, že na toto období básníkova života zcela oprávněný pohled. Druhá kapitola (časově umístěná do let 1901 – 1905) by mohla mít podtitul Gellnerova anabáze v Litoměřicích aneb zapřísáhlý antimilitarista. Z Gellnerova života odhalovala méně známou epizodu — způsobem zpracování tak trochu inspirovanou Švejkem. (Tento dojem patrně podtrhlo i herecké obsazení Gellnerova protějšku — vojína Wenzla hercem Václavem Sloupem.) Nicméně i zde uváděná fakta odpovídají dostupným životopisným datům z Gellnerova dvouletého pobytu v kasárnách, končícího propuštěním. V úzké návaznosti na první kapitolu, která je tvůrci koncipována s přímočarou věcností, působí druhá poněkud nesourodě. Gellnerův odmítavý postoj je ukázán se značnou satirickou nadsázkou, žánrově se poněkud vymykající celkové koncepci hry. V třetí kapitole se pak s Gellnerem setkáváme v Paříži (léta 1908 – 1910). Jeho temperament, bytostný antimilitarismus a talent krystalizuje a nachází adekvátní výraz v osobitých výtvarných zkratkách. Pařížská kapitola (částečně dějově navazující na úvodní — pražskou) zdařile bourá gellnerovskou buřičskou legendu a přibližuje básníka v prozaičtějším pohledu, kterému nechybějí ani souvislosti s tehdejšími společensko-politickými událostmi. Úplného Gellnerova „zesvětštění“ dosahuje závěrečná, brněnská kapitola, zobrazující Gellnerovu žurnalistickou práci v redakci Lidových novin. Tady jsme se s Gellnerem potkali tak jak jej v letech 1911 — 1914 znali čtenáři beletristické přílohy Večerů. Buřiče zcela zastínil novinář, pohotově pracující s adresnou a přitom výsostně sdělnou politickou satirou, jež mu získávala uznání u širokých mas lidového čtenářstva. Ve stylu předchozích kapitol je shodně pojat i epilog. Závěrem obsahové analýzy jednotlivých kapitol Kunderovy inscenace je třeba vyzdvihnout autorovu důslednost, s níž se během koncipování celého televizního příběhu vyhýbal sebemenšímu směšování fiktivních událostí s fakticky doloženými skutečnostmi. (Mnohé motivy z Gellnerova života přitom k volné fabulaci doslova vybízejí: např. básníkovo nezvyklé milostné vzplanutí k neznámé dívce, nebo jeho nejasný skon na haličské frontě v létě 1914.) Neodmyslitelnou součástí televizních Radostí života byly citace ze soudobé (samozřejmě především Gellnerovy) poezie. Ačkoli se mnohdy jednalo o značné osobité verše, autor scénáře je dokázal působivě a citlivě zakomponovat do dramatického dialogu. Kunderovy životopisné scénáře jsou interpretačně velice náročné; vzpomeňme jen na nedávno vysílanou hru o K. H. Máchovi ve značně stylizovaném pojetí režiséra Vladimíra Kavčiaka. Jeho texty vyžadují, aby se režisér bezpečně orientoval v tématu a přitom poutavě dokázal vyslovit vše, co skrývá levá, většinou hustě popsaná stránka scénáře. Navíc je pro tohoto autora charakteristická určitá, velice obtížně převoditelná poetika jeho příběhů. Jinými slovy, Kunderovy scénáře potřebují, aby jejich inscenátor byl naladěn na stejnou strunu jako autor. V případě Radostí života k takové autorsko-režisérské souhře mezi Ludvíkem Kunderou a režisérem Evženem Sokolovským došlo. U pořadu bylo na první pohled zřejmé, že režisér k textu přistupoval se zcela přesnou interpretační představou, a že se rozhodl pro věcný přímočarý způsob inscenování. Poetický tón příběhu se rozhodl dotvářet výtvarnými a hudebně-zvukovými složkami. Z tohoto zorného úhlu také hru nastudoval s interprety, které vedl k jednoznačně vyznívajícím hereckým projevům. Překvapivě zapůsobilo obsazení Jiřího Štěpničky do typově pro něj nezvyklé role Františka Gellnera. Štěpnička se přes režisérovo pevné vedení na několika místech (např. vystupování v kabaretu) bohužel nevyvaroval toho, aby jeho pojetí buřičského, ze skepse pramenícího bohémského temperamentu nesklouzlo spíše k furiantství. Zcela novou hereckou polohu, a nutno konstatovat, že na televizní obrazovce doposud rozhodně nejpropracovanější, předvedla Jarmila Švehlová v roli Marie. Dobrým, někdy i hlavního hrdinu přehlušujícím spoluhráčem byl výrazný Pavel Pavlovský v roli Karla Tomana. Působivou významotvornou složkou televizní inscenace byla scénická hudba skladatele Miloše Štědroně v provedení Moravského kvarteta. Shrneme-li, pak původní televizní inscenace Radosti života, natočená v pražské Hlavní redakci dramatického vysílání, se svými uměleckými kvalitami zařadila mezi díla, která televizním divákům působivě přibližují kulturní odkaz naší minulosti. SUTNAROVÁ, Zdeňka. Radosti života. Scéna. 1983, roč. 8, č. 21, s. 5.