Když stál v tichém zamyšlení u výkladní skříně na rohu Malého rynku, budil u náhodných kolemjdoucích jen malou pozornost. Koho by také zajímalo zboží jako vytržené z bazaru, nemoderní a zastaralé? Jen ti, kteří poznali zasloužilého umělce
Vlastimil Brodský, se dovtípili, že v této pozdní hodině (na Staroměstském orloji právě odbilo deset) nebude herec jen tak pro nic za nic postávat u výkladní skříně, jako vystřižené z doby před deseti patnácti lety. Však poblíž stála filmová kamera a kolem ní hlouček televizní pracovníků v čele s režisérem
Stanislav Strnad. Že se tu natáčí nový televizní film, dosvědčilo pak i několik příslušníků VB, kteří pro chvíli „ostrého“ natáčení zastavili na ulici provoz.
Proč mu na stavbě, kam denně přicházel starý Kouba, říkali „hamoun“, vlastně nikdo nevěděl. Vrátný Josef si to vysvětlil po svém: „Ten to má spočítaný! Makal by tady jen tak pro nic za nic přes čáru? Večery po šichtě, po nedělích? Kamaráde, ve dne fachá na stavbě v úderce, že jo. A pak dělá na tom svým výmyslu. Teď za to nic nemá – ale pak!“ Co měl z toho Kouba, zvaný hamoun, pak? Čtu scénář televizní komedie Hamoun, napsaný svěže
Mária Rudlovčáková, a mohu krátkou scénu z noční pražské ulice zasadit do kontextu příběhu člověka z rodu pekaře Marhoula nebo brusiče Karhana a desítek dalších, těch, kteří jsou posedlí touhou udělat něco víc, než jenom hodně pro sebe.
Příběh „hamouna“ Kouby se odvíjí ve dvou časových rovinách. První je současná a rámuje krátkou epizodu Koubova života, v níž se snaží zkonstruovat omítací stroj, aby ulehčil práci sobě a svým druhům a urychlil výstavbu bytů. Ovšem vnější prostředí stavby je autorce scénáře jen záminkou pro ukázání vzácného charakteru prostého člověka, nezištného, netoužícího po slávě, posedlého svým nápadem a jeho uskutečněním. Kouba nežil v podstatě ničím jiným, když ho posedla myšlenka zkonstruovat omítací stroj. Žena a rodina, soukromí – to všechno ustoupilo do pozadí. Šel houževnatě za tím, co si předsevzal. A kromě lidí podezíravých a nevěřících, kromě posměváčků, našel i takové, kteří mu pomáhali a hlavně byli stejně posedlí realizací dobrých nápadů jako on.
Zavírám scénář televizní komedie Hamoun a představuji si, jak bude režisér
Stanislav Strnad natáčet závěrečnou scénu. Hamoun Kouba kreslí na papír svůj nový nápad, protože „by se něco mělo udělat s podlahama, s těma je veliký zdržování“. A inženýr Hrabáček se mu dívá se zaujetím přes rameno, když předtím obrátil fotografii své ženy Jitky od sebe, aby neviděl její vyčítavý pohled, že zase přijde pozdě domů. Nevydrží to ani inženýr Doleček, přikrade se k nim, vysouká se na nejbližší bednu a zaníceně sleduje Koubovu ruku, jezdící po papíře. Oči mu planou a k tomu už není potřeba nic říkat: vedle těch dvou „hamounů“ se začíná rýsovat třetí… Další generace vynálezců a zlepšovatelů je na obzoru…
Právě o nich s humorem a porozuměním vypráví televizní komedie Hamoun, kterou režisér
Stanislav Strnad nedávno dokončil.
[zm]. [i]Hamoun.[/i] Květy. 1976, č. 25, roč. 26, s. 46 – 47. [upraveno]
