Láska vévodkyně z Langeais

Lloyd film u nás předvedl film továrny Phoebus, který se jmenoval "Láska vévodkyně z Langeais" natočený podle známé Balsacovy novely. Je tu zpracováno vnitřní drama dvou srdcí. Režisér se tenkrát nenechal zlákat vnějšími romantickými možnostmi a vytvořil tu v rámci dobře stavěných scén krásné prostředí pro hru tichého dramatu dvou duší.Hrdinové tohoto dramatu Elisabeth Bergnerová jako vévodkyně z Langeais a Hans Rehmann jako markýz Montriveau vyhráli své drama lásky do posledních záchvěvů prostými a střídmými prostředky, stupňující učinnost dramatu přesvědčivou pravdivostí každého pohybu. Vévodkyně žijící v pařížské společnosti odloučeně od svého muže, zaplete svou plachou a něžnou koketností do svých sítí markýze, netušíc, že sama uvázne nakonec v sladkých, ale krutých poutech své hry. Markýz příliš opravdový, aby odkryl všechny důvody, jimiž odmítá hravá, ale hluboce cítící vévodkyně bouřlivé naléhání jeho lásky, pokládá ji za prostou koketu, bez srdce. Když se pokusil, z návodu svého přítele, ale marně, aby předmět svého zbožňování ovládl násilím, je nesmiřitelně uražen, zatím co vévodkyně právě od této chvíle pozná, že svého markýze miluje. Ale marně se pokouší nyní přesvědčit ho o své lásce, marně dává všanc svou pověst, marně markýzovi píše dopisy o své žhavé touze a lásce. Nakonec přichází do jeho domu v přestrojení, aby zde poznala, že všechny dopisy, které markýzovi napsala, leží na stole neotevřeny. Vévodkyně dopisy spálí a píše pánovi svého srdce poslední dopis, v němž mu dává lhůtu do 8.hodiny večerní. Pokud nepříjde do té doby, nikdy více o ní již neuslyší, nikdy ji nespatří. Markýz je pevně rozhodnutý. Hraje partii šachu a zatím jeho přítel, který netuší, že se zde jedná o smrtelně vážnou věc, posune ručičky na hodinách. Vévodkyně čeká marně před markýzovým domem, láska a zoufalství marně plane z jejího bledého obličeje a hlubokých očí, když hodiny odbíjejí osm. Čeká ještě další čtvrthodinu a když odchází navždy za vrata kláštera, vychází markýz pozdě ze svého domu, spěchaje za srdcem, které ztrácí navždy. Po létech zaslechne makýz v zapadlém klášteře hru na varhany, která mu řekne, kdo to hraje jemu nejbližší melodii. Setká se přes všechny překážky se sestrou Terezií, pozná svou lásku, chce ji unést, ale vévodkyně zůstává věrna svému řeholnímu slibu. A když ji vévoda s pomocí svých přátel chce z kláštera odvést, nachází v její cele jenom nebeský klid na tváři mrtvé, která pro něho umřela láskou...Dvojice Bergnerová - Rehmann podala v tomto filmu výkon stejně prostý výrazovými prostředky, jako veliký. Některé scény byly velikým monologem Bergnerové, jejíž hra i mimika dosahovala čistých a hlubokých účinků. Nepokoj vznikající lásky, hrůza poznání: miluji a vědomí: nesmím mu náležet jsou překonány štěstím rozhodnutí: chci být jen jeho. Ale to štěstí nepříjde, náhoda je znemožnění, náhoda, o které její ubohé srdce se nikdy nedozví. Oči Bergnerové a jejich schopnost vyjadřovat vnitřní děje jsou nejkrásnější věcí tohoto filmu. Těm jejim očím musíte věřit, není silnější pravdy nad ně...