Honoré de Balzac

Slavný rodák francouzského města Tours, který proslavil celosvětově francouzskou literaturu, po celý svůj život toužící, aby se stal součástí vyšší společnosti, Honoré de Balzac, se narodil 20. května 1799 do měšťanské rodiny . Honoré se původně jmenoval celým jménem Honoré Balssa a byl nejstarším ze čtyř dětí, přičemž měl ještě navíc plno nevlastních sourozenců, protože jeho padesátiletý otec si vzal velmi mladou dvacetiletou ženu. Honoré neměl jednoduché dětství. Od sedmi let žil v prostředí internátních škol. Stále se dostával do konfliktů s učiteli, když jej učení nebavilo a nejevil ani zájem o lepší školní výsledky. Zcela se vyhýbal dodržování přísných internátních pravidel a útěchu nacházel jen v knihách kterým věnoval takřka všechen svůj volný čas. Podařilo se mu složit maturitní zkoušky a na přání otce šel na Sorbonu studovat práva. Při studiu musel pracovat jako písař u místního notáře a u téhož notáře skončil i po absolvování univerzity. Nějaký čas se snažil plnit vůli svých rodičů, ale po půl roce rodičům oznámil, že s prací u notáře končí a bude se věnovat výlučně literatuře. Po krátkém váhání dostal možnost, aby se pokusil ve svých dvaceti letech prosadit, ale pod podmínkou, když se v reálném čase neprosadí jako spisovatel, ztratí podporu rodičů a vrátí se do notářské kanceláře. V blízkosti pařížské knihovny Arsenal si našel levný nájem a celé dny hledal inspiraci a popsal stohy papírů. Po čtyřech měsících ležel na stole rukopis tragédie ve verších s názvem „Cromwell“. Rodiče tento výsledek nepřesvědčil, i když obdivovali synovo úsilí a trpělivost. Snad by Honoré od svého zájmu o spisovatelské řemeslo upustil a věnoval by se něčemu výnosnějšímu, pokud by věděl, že bude takřka deset let psát a psát, než-li se mu podaří zlomit nepřízeň osudu. Během té doby, když byl finančně závislý jen na svém psaní, vychrlil desítky knižních titulů, ale všechny, které vydal pod smyšlenými jmény, nedosáhly žádného výraznějšího úspěchu. Horkou jehlou slátané historické romány na pokračování, kterými zásoboval pařížské nakladatele. Období let 1822 až 18 mu po nějaké době slušně vynášely. Snažil se peníze takto vydělané investovat, ale jak se ukázalo takřka vždy, spíše prodělal. Topil se doslova v dluzích a začal prodávat i autorská práva k románům, které ještě ani nenapsal. Během let prošel také množství nejrůznějších milostných vztahů. Nerozlišoval, zda šlo o svobodné nebo vdané ženy. Mezi jmény žen z vyšších kruhů, které Balzaca nejvíce přitahovaly, pařily např. markýza de Castries, hraběnka Quidoboni-Visconti a poslední, se kterou se již s podlomeným zdravím a na konci svých sil, dokonce oženil v její rodné ukrajinské domovině, polskou šlechtičnou Evelinu Háňskou-Rzewuskou. Balzac ani zde neměl štěstí, ale vždy se všechny jeho vztahy přeměnily ve vztahy přátelské, takže měl přítelkyně rozseté po celé Evropě. Krátce před svou třicítkou se jeho dluhy dostaly k sumě převyšující sto tisíc tehdejších franků. S cílem napsat něco víc, než-li jen brakový román, zasednul jedno ráno před hromádkou nepopsaných archů, a napsal svůj první velký a úspěšný historický román ŠUANI /1829/, se strhujícím dějem. Přes noc se tímto románem dstal na spisovatelské výsluní. Jeho autorská metoda byla hodně náročná a projevila se později na jeho zdraví. Psal až patnáct hodin denně.Od psacího stolu se zvedal jen v nejnutnějších případech a únavu zaháněl nepřetržitou konzumací silné černé kávy. Další romány, které již zaujaly nejen francouzskou veřejnost, např.: Gobseck /1830/, Plukovník Chabert /1832/, Eugenie Grandet/1833/, Otec Goriot /1835/, Lílie v údolí /1835/. Sám si předsevzal inspirován představou jakési analogie k Dantově Božské komedii, napsat rozsáhlý románový soubor, který nazval Lidská komedie, s více jak dvěma tisíci postavami, které ožívají v prostředí pařížského, venkovského, vojenského, politického i šlechtického prostředí a vztahů, kdy víc a víc se dostávají do popřední vztahy, stojící na plebejském kapitalismu. Rozsáhlý soubor, který měl vzniknou měl mít více jak sto třicet samostatných titulů. Do této dlouhé řady románů, mimo již shora uvedené, lze počítat, např.: Neznámé veledílo /1830-1832/, Šagrénová kůže /1831/, Vesnický lékař /1833/, Hledání absolutna /1834/, Kabinet starožitností /1836/, Ztracené iluze /1837/, Vesnický kněz /1837/, Scény z pařížského života /1838/, Bankovní dům /1838/, Lesk a bída kurtizán /1838-1847/, Sestřenice Běta /1846/, Bratranec Pons /1847/ a mnoho dalších. Balzac je rovněž dramatickým autorem, když se pokoušel uvést na divadelní scénu rodinnou tragedii Macocha /1848/ a satirickou komedii Spekulant Mercadet /1848/. Vstřebal sice jako autor mnohé z postupů klasicismu, rozvrhnutí děje a také z romantismu, ale především se prosadil svou realistickou metodou, kterou použil při záměrném objevovaní zákonitostí životních cest, náhod a působení prostředí na člověka. Honoré de Balzac zemřel v Paříži 18. srpna 1850 na celkové vyčerpání organismu. Bylo mu 51 let. Erkul