Sergej Lukjaněnko

Sergej Vasiljevič Lukjaněnko se narodil 11. dubna 1968 v kazašském Džambulu. V roce 1990 úspěšně zakončil studia medicíny, oboru lékař-terapeut. Do roku 1996 žil v Alma-Atě, poté se přestěhoval do Moskvy. Po určitou dobu pracoval jako psychiatr, později se ujmul funkce zástupce šéfredaktora časopisu Světy. Od roku 1995 se už výhradně živil jako spisovatel. Jeho první povídky vyšly časopisecky na přelomu 80. a 90. let. V jeho počáteční tvorbě je znát vliv ruského spisovatele Vladislava Krapivina a ze zahraničních autorů Roberta Heinleina. Netrvalo ale dlouho a Lukjaněnkovi se podařilo vypracovat si svůj vlastní originální styl psaní. Širší veřejnost si jej všimla až v roce 1992 díky povídkové sbírce "Atomový sen" a románu "Rytíři čtyřiceti ostrovů". Mezi jeho nejlepší díla patří rozsáhlá trilogie tvořená romány "Hranice snů", "Vládcové iluzí" a "Stíny snů". Bývá označován za netradiční space operu, někdy dokonce za filosofickou space operu. Mezi další trilogie, které stojí za zmínku, patří například "Dneska, mami!" a "Lord z planety Země". Sergej Lukjaněnko se také proslavil prostřednictvím internetu. Jeho kniha "Bludiště odrazů" se v Rusku stala kultovní, stáhly si ji desítky tisíc lidí. Pokračováním je román "Lživá zrcadla". Vrcholu slávy však Sergej dosáhl díky románu "Noční hlídka" (1998), na který navazují "Denní hlídka" (2000) a "Šerá hlídka" (2002). Příběhy o boji sil Světla a Tmy v ulicích dnešní Moskvy se v Rusku dočkaly obrovské popularity a to obzvláště poté, co se v roce 2004 objevil na plátnech kin první díl "Noční hlídka". Tuto slavnou knižní sérii uzavřely další dva díly - "Temná hlídka" (2003), té se ujal Vladimir Vasiljev a "Poslední hlídka" (2005), jenž byla opět zcela plně v režii původního autora. Sergej je v současné době ženatý, má syna. Stará se o pár domácích zvířat (okrasné myšky a yourkshirského teriéra Busju). Libuje si ve vaření a s oblibou kouří dýmku.