Henri Génès

Francouzský herec Henri Genes strávil na jevišti bohatou uměleckou kariéru jako zpěvák, kabaretiér, na svém kontě má také přes padesát filmových rolí, točil také v televizi. Narodil se jako Henri Genebes ve starobylém městě Tarbes v Pyrenejích, od dětství se aktivně věnoval sportu (vynikal jako hráč ragby), souběžně ale nalezl zálibu ve zpěvu a po účasti v několika amatérských soutěžích začal vystupovat na místních scénách. Přes otcův nesouhlas nakonec zamířil do Paříže, kde našel zázemí v kabaretech a na bulvárních divadelních scénách, jako zpěvák se začal prosazovat i v rozhlase a na gramofonových deskách. Při práci na muzikálu Čtyři dny v Paříži se v roce 1948 seznámil s herečkou Jeannette Batti (1921-2011), která se pak stala jeho manželkou, několikrát se setkali i před kamerou. Filmovým debutem Henriho Genese byla menší role v melodramatu OBĚŠENCOVA FARMA (La ferme du pendu, 1945), širší veřejnosti jej zviditelnily hudební filmy POJEDEME DO PAŘÍŽE (Nous irons a Paris, 1950) a POJEDEME DO MONTE CARLA (Nous irons a Monte Carlo, 1952) režiséra Jeana Boyera, které s několikamiliónovou návštěvností patřily ve své době k největším komerčním úspěchům francouzské kinematografie. Slibné herecké příležitosti dostával Henri Genes i v dramatickém žánru (MILENCI Z MRTVÉHO RAMENE – Les amants de Bras-Mort, 1949), k natáčení byl zván i italskými filmaři (PAŘÍŽ JE VŽDYCKY PAŘÍŽ – Parigi e sempre Parigi, 1951). S manželkou Jeannette Batti se setkal v některých již zmíněných filmech, v padesátých letech několikrát vytvořili před kamerou i ústřední dvojici, kromě dnes již zapomenutých snímků připomeňme další dobově velmi úspěšnou hudební komedii STO FRANKŮ ZA VTEŘINU (Cent francs par seconde, 1952), opět v režii Jeana Boyera. V menší roli se Henri Genes objevil i v historickém filmu KRÁLOVNA MARGOT (La reine Margot, 1954), mezitím pokračoval i v kariéře na jevišti a v nahrávacích studiích. V roce 1958 byl Henri Genes postižen mrtvicí, která jej na delší dobu zcela vyřadila z provozu a pět let se neobjevil ani ve filmu, ani na jevišti. Po návratu k uměleckým aktivitám se objevil ve společných filmech Bourvila a Louise de Funese (SMOLAŘ – Le corniaud, 1964; VELKÝ FLÁM – La grande vadrouille, 1966), později hrál i v dalších Funesových filmech (TONOUCÍ SE STÉBLA CHYTÁ – Le petit baigneur, 1967; ČETNÍK A MIMOZEMŠŤANÉ – Le gendarme et extraterrestres, 1978; LAKOMEC – L’avare, 1980; ZELŇAČKA – La soupe aux choux, 1981). Mezitím absolvoval poslední setkání před kamerou se svou manželkou Jeannette Batti (VELCÍ CHYTRÁCI – Les gros malins, 1969), po boku J. P. Belmonda se objevil v menší roli majitele baru v komedii ZVÍŘE (L’animal, 1977). Kromě filmu se znovu příležitostně věnoval i divadlu, začal pracovat také pro televizi, kde hrál v několika seriálech. Před filmovou kamerou stál naposledy v menší roli v historickém filmu NALEZENEC JUSTINIEN, BOŽÍ LEVOBOČEK (Justinien Trouvé, ou le batard de Dieu, 1993). V této době se ale definitivně stáhnul do soukromí a spolu s manželkou žil v ústraní. Zemřel v Paříži 22. srpna 2005 ve věku 86 let.