Jan Cmíral

Herec Jan Cmíral vystřídal za svou uměleckou dráhu několik divadelních angažmá, jako funkcionář působil též u filmu a před kamerou – filmovou i televizní – odehrál desítky menších rolí. Stejně jako řada jiných nadšenců ze stejné generace zahájil hereckou dráhu bez odborné průpravy po skončení druhé světové války. První angažmá strávil v Divadle mladých pionýrů v Praze, kam nastoupil v roce 1945. Následovalo angažmá v Divadle pracujících v Gottwaldově (dnešní Zlín, 1949-1953), odkud se po čtyřech letech vrátil do Prahy a v letech 1953-1960 hrál v Armádním uměleckém divadle. Opětovné působení v Praze přineslo Janu Cmíralovi také první příležitosti ve filmu. Poprvé se objevil jako doktor Šimer ve filmu SYNOVÉ HOR (1956), povšimnout si jej můžeme také v dodnes oblíbené komedii FLORENC 13.30 (1957). Počátkem šedesátých let zamířil Jan Cmíral znovu mimo Prahu a v letech 1960-1965 hrál v divadle v Kolíně. Následovalo angažmá v pražském divadle Maringotka (1966-1971), jednu sezónu pak strávil v Laterně magice (1971-1972). Menšími rolemi ve filmu se znovu připomínal i divákům v kinech, z těch známějších připomeňme komedie KDO CHCE ZABÍT JESSII? (1966) nebo KONEC AGENTA W4C PROSTŘEDNICTVÍM PSA PANA FOUSTKY (1967), objevil se i v několika umělecky hodnotných počinech československé nové vlny. V letech 1972-1975 byl Jan Cmíral ředitelem Státního divadelního studia, nakonec vykonával funkci ředitele hereckého souboru Filmového studia Barrandov (1975-1987). Příležitostně se ale nadále věnoval jevištní praxi a pohostinsky vystupoval v některých pražských divadlech (Divadlo S. K. Neumanna, Divadlo E. F. Buriana, mimo Prahu to bylo například Divadlo Vítězného února v Hradci Králové). Jako ředitel Státního divadelního studia byl Cmíral aktivním činitelem počínající normalizace v kultuře, neblaze zasahoval například do činnosti legendárního Činoherního klubu. Jako šéf hereckého oddělení na Barrandově se Cmíral pochopitelně aktivně nadále věnoval i filmování, například v roce 1979 natočil jedenáct filmů, podobně často předstupoval před kameru i v dalších letech. Objevoval se výhradně v epizodních a menších rolích, v nichž ztvárňoval muže různých profesí, skutečnou postavu Antonína Zápotockého ztělesnil v propagandisticky pojaté kronice VÍTĚZNÝ LID (1977). S Janem Cmíralem se do poloviny osmdesátých let setkávali filmoví diváci, často hrál i v televizních seriálech a inscenacích. Kromě toho účinkoval v rozhlase a dabingu. Před kamerou stál naposledy v seriálu RODÁCI (1988). Manželkou Jana Cmírala byla herečka Miroslava Malecká-Svobodová (*1923), herectví se věnuje také jejich syn Jan Cmíral mladší (*1959).